Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava pražské Akademie v roce 1821 byla první uměleckou výstavou, která je díky katalogu, archivním dokladům a ohlasu v tisku dostatečně zdokumentovaná tak, aby ji bylo možné považovat za první veřejnou výstavu v Praze. Přestože již záhy po založení pražské Akademie se patrně od roku 1802 začaly pořádat výstavy spojené s udělováním výročních cen, jejich podoba není blíže známá [Hojda – Prahl 2004, s. 16; Lange 2017, s. 80].

Výstavy žákovských prací, na nichž byli oceňováni ti nejlepší, patrně fungovaly od vzniku pražské Akademie, avšak původně byly neveřejné. Konaly se zpočátku na začátku roku, od dvacátých let se posunuly do čtyř týdnů následujících po Velikonocích. Bližší okolnosti zavedení umělecké výstavy v Praze a jejího otevření veřejnosti nejsou přesně zjistitelné ze zpráv o výstavách v tisku, ani ze zápisů ze zasedání SVPU [Lange 2017]. Na základě účtů Společnosti lze zjistit, že SVPU vydala roku 1821 poprvé katalog výstavy, tento katalog byl od následujícího roku prodejný a současně s tímto příjmem se od roku 1822 objevuje položka za vybírané vstupné. Také zpráva o výstavě se v tisku objevila až od následujícího roku – Hormayrův Archiv roku 1822 přetiskl výčet vystavených děl, a to za rok 1822 i 1821.

Otevření přehlídky pro veřejnost zjevně souviselo s vývojem pražské umělecké scény v prvních dvou desetiletích 19. století a s vývojem moderního umělectví. Z této doby jsou známé snahy Akademie o materiální zajištění žáků, ať už prostřednictvím stipendií, souborně zadávaných zakázek anebo prostřednictvím dlouhodobé afiliace se školou. Prezentace žákovských děl prostřednictvím veřejné výstavy umělců mohla být dalším způsobem, jak umělcům zajistit propagaci – a potažmo odbyt.  

Vzorem pro Prahu byly akademické výstavy organizované jinými evropskými akademiemi od 2. poloviny 18. století. Výstava vídeňské Akademie, která byla v daných politicko-kulturních souvislostech Praze nejbližší, se otevřela veřejnosti v roce 1813. Zdá se, že na rozdíl od evropských výstav tohoto typu určených pro žáky akademií, pražská akce kombinovala školní akademickou přehlídku s exponáty samostatných umělců domácích a později i zahraničních. Druhým impulsem k uspořádání výstavy byly zřejmě aktivity moderních uměleckých spolků, z nichž první takové začaly fungovat v Karlsruhe a v Darmstadtu v roce 1818. Jejich cílem byla podpora současných umělců mimo jiné prostřednictvím výstav. V Praze byly takové aktivity od počátku dvacátých let vnímány jako součást uměleckého života a profesní identifikace: v jistém smyslu předchůdcem oficiálního pražského spolku bylo tzv. Serapionovo bratrstvo, organizované okolo žáků Akademie (Josefa Führicha, Franze Nadorpa, Josefa Quaissera) právě na počátku 20. let 19. století. Inspirativnost cizích uměleckých spolků pro pražské dění směřující posléze k založení Krasoumné jednoty (1835) dokládá i sbírka statut a výročních zpráv zahraničních Kunstvereinů v majetku bývalé SVPU.

Výstava roku 1821 se konala v tehdejších prostorách Akademie v Klementinu, kde tyto výstavy zůstaly až do roku 1839. Její katalog uvádí 96 vystavených položek rozřazených do několika kategorií a uvádějících název či stručný popis díla a autora.

Na výstavě bylo zastoupeno 36 autorů, včetně jedné ženy. Byli to současní i dřívější žáci AVU, ale i samostatně stojící umělci. Ředitel Bergler zde byl zastoupen jen prostřednictvím žákovských prací podle jeho předloh. Cizinci byli vybráni zjevně náhodně. Promyšlená účast zahraničních autorů se poprvé projevila až v roce 1824, a systematicky pak od roku 1840.

Vystavená díla byla v katalogu roztříděná podle charakteru námětu: na vlastní kompozice a obrazy „podle přírody“ (rozdělené dále podle techniky na olejomalby a kresby) a na kopie, převážně grafiky  (vedle toho také 1 plastickou/tepanou práci (Fortner), 1 kopii podle plastiky – basreliéfu (Kotula)). Mezi náměty volných prací byly figurální kompozice s nábožensko-historickou tematikou (Führich, Tkadlík, Quaisser) a příběhy z českých dějin (Markovský, Mrňák), ale především portréty (Horčička, Machek, Sulzer, Quaisser). Akademickými školními pracemi byly zjevně vystavené akty (Quaisser, Nadorp). Okrajově byly zastoupené krajiny a veduta (Lexa, Böhm, Mánes, Šembera), ale také architektonická kresba v gotizujícím stylu (Kranner) a zátiší (Böhm). Kopie zahrnovaly především náboženská témata a portréty světců, dále pak náměty z antických dějin, geograficko-kartografické ilustrace (Drda, Döbler), architektonickou vedutu, krajiny, miniatury, obrazy květinových zátiší i zvířat. Mezi autory předloh se vyskytují nejen zástupci klasického akademického kánonu (Rafael, Michelangelo, Reni), ale také představitel moderní klasicistní malby J. L. David a samozřejmě převažuje Josef Bergler.

V souhrnném pohledu je vidět, že téměř polovinu exponátů z kategorie původních autorských kompozic tvořily portréty (19 v oleji a 2 v kresbě). Byly to portréty současníků; vedle umělců (hudebník, herec, zpěvák, výtvarník) šlechtici i nejmenovaní muži, ženy i děti – u nichž se můžeme jen domnívat, jakého původu byli a zda vystavení soudobého portrétu v takovém množství mohlo být míněno jako ukázka vztahu umělců ke zjevně stoupající veřejné poptávce po portrétu. Výrazným dojmem v celku výstavy jistě působily 3 olejové figurální kompozice: dva obrazy s náboženskou tematikou od Josefa Führicha a Františka Tkadlíka (tehdy pobývajícího dlouhodobě ve Vídni), ale také obraz na téma z české historie – dnes nezvěstný olej Václava Markovského Žižka obléhající Prahu. Vedle toho zde byly další tři ilustrace na téma českých dějin (pověsti o Krokovi) od Josefa Mrňáka a 2 náboženské kompozice od Führicha a Quaissera. Tento soubor ukazuje postupný nástup domácí tematiky u mladší generace Berglerových žáků.

Na výstavě se poprvé v domácím prostředí projevila potřeba seznámit veřejnost s tvorbou současných umělců. Cílem tohoto otevření se publiku bylo jednak šíření uměleckého vkusu, který měla pořadatelská SVPU ve stanovách, ale také utilitární konfrontace profesionálních umělců s potencionálními zákazníky.

Pavla Machalíková

Citovaná literatura

Hojda – Prahl 2004: Zdeněk Hojda – Roman Prahl, Kunstverein nebo/oder Künstlerverein? Hnutí umělců v Praze 1830–1856 / Die Künstlerbewegung in Prag 1830–1856, Praha 2004

Lange 2017: Birgit Lange, „Der Stufengang der vaterländischen Kunst.“ Die Prager Akademieaustellungen der Gesellschaft patriotischer Kunstfreunde (1821–1833), in: Susanne Kimmig-Völkner – Eva Pluhařová-Grigienė – Kai Wenzel (edd.), Gestaltungsräume. Studien zur Kunstgeschichte in Mittel- und Ostmitteleuropa. Festschrift zu Ehren von Prof. Dr. Michaela Marek, Regensburg 2017, s. 79–99

Další literatura

Zdeněk Hojda, Kdo nakupoval na výstavách Krasoumné jednoty?, in: Milena Freimanová (ed.), Město v české kultuře 19. století, Praha 1983, s. 133–153

Zdeněk Hojda, Geneze uměleckých výstav v Praze 1791–1851, Documenta Pragensia XII, 1995, s. 317–324

Karel Chytil, Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, in: idem, Josef Manes a jeho rod, Praha 1934, s. 40–57

Tomáš Jelínek, Zemská výstava v Klementinu roku 1791, Documenta Pragensia XII, 1995, s. 325–331

František Xaver Jiřík, Ze zapomenutých kapitol našeho umění, Květy XVII, 1895, s. 151–159

Anna Masaryková, Cizí umělci na výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Praha 1965 (Acta Universitatis Carolinae, 1965, Philosophica et Historica 1), s. 199–205

Lucie Vlčková, Krajinomalba v Praze 1840–1890. Prezentace krajinomalby a její reflexe na výstavách Krasoumné jednoty, Praha 2009, zejm. s. 11–15

Vít Vlnas, „Výroční trh obrazový“ – Krasoumná jednota a její výstavy před rokem 1918, in: idem (ed.), Obrazárna v Čechách 1796–1918 (kat. výst.), Národní galerie v Praze 1996, s. 185–201

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU