Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava věnovaná hned dvěma barokním malířům najednou, Janu Kupeckému (1666–1740) a Václavu Vavřinci Reinerovi (1689–1743), byla poslední ze čtveřice výstav, které v Rudolfinu krátce před první světovou válkou v rychlém sledu uspořádali Kroužek přátel umění malířského (dále Kroužek) a Krasoumná jednota pro Čechy (dále Krasoumná jednota). Jejich předcházející výstavy byly věnovány samostatně Josefu Navrátilovi (1909), Karlu Škrétovi (1910) a Petru Brandlovi (1911). Rozhodnutí o uspořádání společné výstavy dvojice malířů v roce 1913 rozhodně nevyplynulo z předpokladu hlubší vzájemné souvislosti jejich děl. Představovali prostě zbývající dvojici veřejnosti sice již všeobecně známých mistrů českého barokního malířství, jimž se ovšem dle názoru organizátorů výstavy dosud nedostalo vědeckého zhodnocení odpovídajícího jejich skutečnému významu.

Složení výstavní jury bylo stejné jako u předcházející výstavy Petra Brandla. Jejími členy byli profesoři Karel Chytil a Karel Boromejský Mádl, Krasoumnou jednotu zastupoval inspektor Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (dále SVPU) Pavel Bergner, Kroužek amatérský historik umění Rudolf Kuchynka. Výstavu doprovodila publikace vydaná v českém i německém jazyce. Knížečka zahrnuje odborný úvod Karla Boromejského Mádla, který v základních obrysech představil život a dílo obou malířů, autorem soupisu vystavených prací byl – tak jako v případě výstavy Škrétovy a Brandlovy – Rudolf Kuchynka.

Stejně jako při předchozích výstavách byly v Rudolfinu i v roce 1913 přítomny nejen olejomalby, ale i kresby a grafiky, nechyběly ani četné fotografie dalších prací obou autorů. Exponáty jsou v katalogu sepsány ve dvou oddílech, věnovaných každému malíři zvlášť, a dále rozděleny podle jednotlivých výtvarných druhů. Na rozdíl od předchozích výstav katalog zahrnuje i soupis dosavadní literatury věnované oběma umělcům. Až po jeho vydání byly do výstavy doplněny další exponáty, sepsané na volném lístku s dodatky. Veškerá níže uváděná data zahrnují i zde uváděné položky.

Hovoříme-li o malbách, byla díla obou malířů zastoupena ve značně nerovnoměrném poměru. Tvorbu Jana Kupeckého zastupovalo jen 20 obrazů, z velké části zapůjčených ze sbírek mimo země koruny české (Budapešť, Vídeň, Štýrský Hradec, Miláno). Čtyři z nich byly Kupeckému přičteny s otazníkem. Václav Vavřinec Reiner byl zastoupen celkem 42 malbami, z větší části obrazy s náboženskými náměty nebo krajinami, ale také několika podobiznami. Mezi nimi se nacházely i podobizny z majetku Valeriana Pohrise z Liebau ve Slezsku (kat. č. 165 a 167), v katalogu označené za práce neznámého malíře a považované za kopie domnělého Reinerova autoportrétu a portrétu jeho manželky s dcerou. V Reinerově oddílu byly vystaveny též dvě krajiny od Františka Antonína Müllera, v katalogu označeného jako Reinerova žáka a napodobitele, u nichž se chybně předpokládalo spoluautorství blíže neznámého malíře C. Majora (kat. č. 178 a 180).

S ohledem na míru tehdejšího poznání není příliš překvapivé, že u velké části vystavených obrazů bylo autorství obou malířů navazujícím bádáním zamítnuto. Z maleb připsaných Janu Kupeckému jich je dnes za jeho vlastní práce považováno jen devět (kat. č. 2, 3, 5, 9, 13–16, 284), tři platí za dílenské kopie či repliky (kat. č. 7, 10 a 18). Dva obrazy (kat. č. 6 a 17) nejsou v nejnovějším soupisu Kupeckého tvorby vůbec zmiňovány, jako jeho práce však byly v minulosti zpochybněny. Připsání Václavovi Vavřinci Reinerovi obstálo u 25 z vystavených obrazů (kat. č. 153, 156, 163, 166, 168–177, 179, 181–186, 188, 191, 286, 287). Správnost uváděného autorství nelze ověřit u obrazů z majetku členů Kroužku Arnošta Živného (kat. č. 158) a Jaroslava Franty (kat. č. 161) a dvou malířských skic ze sbírek SVPU (kat. č. 159 a 180), které jsou dnes považovány za nezvěstné.

Kupeckému přisuzovaných maleb sice bylo vystaveno nemnoho, ve velkém počtu je ale doplnily grafické reprodukce jeho obrazů, celkem 114 kusů od devatenácti autorů, až na dvě výjimky pocházející ze sbírky člena Kroužku továrníka Aloise Pelze. Zmínit je třeba především v úplnosti vystavený soubor 73 mezzotint, který s názvem Johannis Kupetzky, Incomparabilis Artificis, Imagines et Picturae v Norimberku roku 1745 vydal Valentin Daniel Preisler (zahrnuje práce Bernharda a Johanna Christopha Vogela). Alespoň dvěma kusy svých prací byli zastoupeni Johann Jakob a Johann Elias Haid, či Johann Gottfried Seutter. Ani v Reinerově oddílu nechyběly grafiky provedené podle jeho předloh. Polovinu z celkem čtrnácti kusů zde představovaly práce jeho současníka Antona Birkharda. Vystaveny byly též práce Jana Jiřího Balzera, Jana Františka Fischera, Eliáše Müllera, Hieronyma Sperlinga a Karla Burdeho. Mezi zapůjčiteli nechyběl sám Rudolf Kuchynka, který na výstavu poskytl hned trojici grafik ze svého majetku.

Počet v obou oddílech vystavených kreseb byl ve srovnání s grafikami jen velmi malý. V části věnované Kupeckému (celkem 11 kusů) se navíc z většiny jednalo o vlastní předlohy rytců, které jistě nevznikly malířovou rukou. Ze tří vystavených kreseb, Václavu Vavřinci Reinerovi přisuzovaných i v roce 1913 jen s pochybnostmi, je dnes za jeho vlastní práci považována jediná (kat. č. 195).

Jako předtím na Škrétově a Brandlově výstavě byla i na výstavě Reinera a Kupeckého vystavena řada fotografií jejich dalších prací. Fotografie vystavené v Kupeckého oddílu dokumentovaly jemu většinou správně přisuzované, na výstavu ovšem nezapůjčené podobizny. Z velké části se jednalo o obrazy v německých sbírkách. Nemožnost jiného způsobu představení nástěnných maleb Václava Vavřince Reinera pořadatele výstavy vedla k vystavení celkem 80 fotografií, které návštěvníkům zprostředkovávaly téměř všechny malířovy tehdy známé práce tohoto druhu.

Výstavu za dobu jejího trvání navštívilo celkem 3467 návštěvníků. Z hlediska návštěvnosti tedy byla o poznání méně úspěšná než výstava Brandlova a Škrétova. V tisku se jí přesto dostalo značné pozornosti. Recenzenti se – vzhledem ke způsobu základního uspořádání výstavy celkem pochopitelně – zpravidla nevyhnuli srovnávání obou malířů a jejich výtvarných dovedností, pokoušejíce se vystihnout vzájemné odlišnosti jejich děl. Malíř Otakar Marvánek do svého srovnání zahrnul i v Rudolfinu předtím vystavovaného Karla Škrétu a Petra Brandla. Všichni prý – co do síly – stojí na podobné úrovni, Reiner je ovšem „ze starých českých mistrů nejčeštější“, a navíc se zdá být „nejčistším umělcem“. Kupecký je naopak umělcem „nejméně rázovitým“. Snaží se totiž udržet „všechny složky v rovnováze a stírá tím ze své malby, co by mohla míti výrazného“. [Marvánek 1913, cit. s. 46 a 47]

Recenzenti nezřídka zdůrazňovali, že těžiště Reinerovy tvorby tkví v nástěnné malbě, jejíž příklady na výstavě pochopitelně nebylo možné předvést jinak než prostřednictvím fotografií. Jejich četnou přítomnost přitom mnozí kvitovali. Bohuš Vlačiha, jehož text otiskl časopis Dílo, byl ovšem toho názoru, že vystavené fotografie kvůli přílišnému zvětšení „podávají nám vše možné, jenom ne správný obraz Reinerovy činnosti“. [Vlačiha 1913, cit. s. 219] Vysloužil si tím poněkud podrážděnou reakci, v níž se dočítáme, že pořadatelům sám k vystavení nabízel své vlastní fotografie, jež však byly shledány jako „zcela amatérské“, a jeho nabídka tak nebyla přijata. [Výstavy 1914, cit. s. 43]

Zatímco Reinerovy fresky byly obecně ceněny vysoko, hodnocení jeho vystavených olejomaleb bylo zpravidla zdrženlivé, anebo přímo negativní. Výmluvně v tomto ohledu vyznívá poznámka mladého Kamila Novotného, který sice nijak nepochyboval o dovednostech Reinera-freskaře, soudil ale, že na vystavených obrazech „lze pozorovati, že je nemaloval celý člověk, nýbrž jen jeho nepatrný odštěpek.“ Umělci se na nich prý alespoň mohou poučit, „že i velcí mohou být prostředními“ [Novotný 1914, cit. s. 91].

Že publikum tváří v tvář Reinerovým olejomalbám „asi nenabylo zcela správné představy o velikosti mistra“ usuzoval též František Xaver Harlas. Naproti tomu Kupecký, se dle jeho názoru ve vystavených podobiznách ukázal jako „umělec světového jména“, který „oslní a zaujme moderního člověka svou v pravdě moderní bezprostředností v pojetí, svým realismem, výrazností hlav a lahodou přednesu, technickou dokonalostí malby“ [Harlas 1913, cit. s. 98–99]- „[J]istou nehledanost, která se i v době barokní musela zamlouvat svou naturalistní stránkou,“ na Kupeckého portrétech cenil i Josef Čapek. U Reinera naproti tomu vyzdvihl „jakousi radikálnost a důslednost“ a způsob, kterým „zachovává čistotu tvárných prostředků“. Přesto se však nechal slyšet, že díla obou malířů nejsou v žádné souvislosti s problémy, kterými se zabývá současné umění, a výstava tak nemůže posloužit jeho potřebám. [Čapek 1913, cit. s. 48]

Čilou výstavní činnost Kroužku následujícího roku navždy přerušila první světová válka. Po válce zanikl i sám Kroužek, který v roce 1923 nahradila nově vzniklá Společnost sběratelů a přátel umění. V badatelské rovině na výstavu Kupeckého a Reinera brzy zčásti navázal Eduard Šafařík, který v roce 1928 publikoval první kritický katalog díla Jana Kupeckého [Šafařík 1928]. Vzorem svého děda se později řídil Eduard A. Safarik, který se na samém počátku 21. století spolupodílel na koncepci dosud nejrozsáhlejší výstavy Kupeckého prací, proběhlé v letech 2001 a 2002 v Cáchách (Suermondt-Ludwig-Museum v Cáchách) a v Praze (Pražský hrad, Císařská konírna) [Safarik 2001; srov. Daniel 2002]. Krátce před Safarikovou smrtí byl navíc vydán jeho nový kritický katalog Kupeckého tvorby, doplněný výběrovým katalogem děl malířů Kupeckého okruhu [Safarik 2014a, idem 2014b]. Jeho publikaci doprovodila výstava v Moravské galerii v Brně, kde se ovšem Kupeckého obrazy mezi ostatními exponáty nacházely ve velké menšině.  

Dílo Václava Vavřince Reinera v plné šíři zpracoval teprve Pavel Preiss, který první ze svých dvou Reinerových monografii vydal v roce 1971 a druhou, značně rozsáhlejší, v roce 2013 [Preiss 1971, idem 2013]. Preiss byl rovněž autorem zatím jediné další Reinerovy monografické výstavy, jež se však omezila na malířovy skici, kresby a grafiky podle jeho předloh. Výstava byla uspořádána nejprve roku 1984 v Salzburgu (Salzburger Barockmuseum) a teprve v roce 1991 reprízována v Národní galerii v Praze [Preiss 1991]. S ohledem na vlažný ohlas, kterého se Reinerovým plátnům dostalo v roce 1913, se zdá příznačné, že souborné výstavy svých olejomaleb se Reiner prozatím nedočkal.

Tadeáš Kadlec

Citovaná literatura

Čapek 1913: Josef Čapek, Výstava obrazů Jana Kupeckého a V. V. Reinera. Rudolfinum, Lumír 42, 1913–1914, č. 1, 31. 10. 1913, s. 48

Daniel 2002: Ladislav Daniel (rec.), Johann Kupezky (1666-1740). Ein Meister des Barockporträts, Umění 51, 2003, s. 345–348

Harlas 1913: František Xaver Harlas, Výstavy, Topičův sborník literární a umělecký 1, 1913–1914, č. 2, listopad 1913, s. 98–99

Marvánek 1913: Otakar Marvánek, Jan Kupecký a V. V. Reiner. Kritické poznámky k jejich výstavám, Česká kultura 2, 1913–1914, č. 3, 7. 11. 1913, s. 45–47

Novotný 1914: Kamil Novotný, Výstava děl Jana Kupeckého V. V. Reinera, Nový obzor 4, 1914, č. 2, s. 90–91

Preiss 1971: Pavel Preiss, Václav Vavřinec Reiner, Praha 1971

Preiss 1991: Pavel Preiss, Václav Vavřince Reiner 1689–1743. Skici – kresby – grafika. Výstava k třístému výročí umělcova narození (kat. výst.) Praha, 1991

Preiss 2013: Pavel Preiss, Václav Vavřinec Reiner. Dílo, život a doba malíře českého baroka, Praha 2013

Safarik 2001: Eduard A. Safarik, Johann Kupezky (1666-1740). Ein Meister des Barockporträts (kat. výst.), Roma 2001

Safarik 2014a: Eduard A. Safarik, Johann Kupezky (1666–1740). Gesamtwerk, Brno 2014

Safarik 2014b: Eduard A. Safarik, Künstler aus dem Umkreis von Johann Kupezky. Ausgewählte Werke, Brno 2014

Šafařík 1928: Eduard Šafařík, Joannes Kupezky 1667–1740, Prag 1928

Vlačiha 1913: Bohuš Vlačiha, Výstava J. Kupeckého a V. V. Reinera, Dílo 11, 1913, s. 218–219

Výstavy 1914: Anonym, Výstavy, Časopis Společnosti přátel starožitností českých v Praze 22, 1914, č. 1, s. 42–43

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie Praha, fond Krasoumná jednota (1842–1939), karton č. 99, Kupecký – Reiner, 1912–1913

Archiv Národní galerie Praha, fond Společnost vlasteneckých přátel umění (1796–1953), karton č. 42, Krasoumná jednota, Doklady k výstavám (1851–1930)

Ústav dějin umění Akademie věd ČR, v. v. i., Oddělení dokumentace, fond Rudolf Kuchynka (1869–1923), karton č. 3, inv. č. 235–316

Anonym, Výstavy starých mistrů v Praze, Archa II, 1913, č. 1, s. 41

Anonym, Výstava malířů Jana Kupeckého a V. V. Reinera v Rudolfině, Hlas lidu XXVIII, 1913–1914, č. 61, 9. 9. 1913, s. 4

Anonym, K chystané výstavě J. Kupeckého: Rudolfinum: září 1913, Český svět X, 1913–1914, č. 2, 12. 9. 1913, nestránkováno

Anonym, Výstava V. V. Reinera v Rudolfině, Český svět X, 1913–1914, č. 3, 19. 9. 1913, nestránkováno

A. D. [Antonín Dolenský], Výstava děl Jana Kupeckého a V. V. Reinera, Veraikon II, 1913, č. 5, s. 77

Rudolf Kuchynka, Výstava děl Jana Kupeckého v Rudolfině, Týden světem I, 1913–1914, s. 57–60

Rudolf Kuchynka, Výstava Václava Vavřince Reinera v Rudolfině, Týden světem I, 1913–1914, s. 85–88

Karel Boromejský Mádl, Před výstavou J. Kupeckého, Národní listy LIII, 1913, č. 173, 26. 6., s. 1–2

J. N., Výstava děl Jana Kupeckého a Václ. Vavřince Reinera, Ohlas od Nežárky XLIII, 1913, č. 42, 17. 10., s. 414

J. P., Nové pařížské mody XXVI, 1913, s. 7–8

R., Kupeckého a Rainerova výstava, Máj XII, 1914, č. 3, 24. 10., s. 35

SM., Výstava J. Kupeckého a V. V. Reinera, Architektonický obzor XII, 1913, č. 10, s. 120