Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Půl roku před 60. narozeninami Mikoláše Alše byla uspořádána jeho souborná výstava v galerijních prostorách pražského Rudolfina, jež měla být dosud nejobsáhlejší prezentací Alšovy tvorby. Akci zorganizoval Výtvarný odbor Umělecké besedy spolu s nově zformovaným Kruhem výtvarných umělců (v tisku někdy označovaným také jako Klub výtvarných umělců nebo Kroužek výtvarných umělců). Jednalo se o skupinu mladých členů Výtvarného odboru Umělecké besedy v čele s Jaroslavem Jarešem (odtud i paralelně užívaný název Jarešova skupinová frakce) usilujících o zreformování již poněkud zkostnatělého spolku.

Výstava byla zahájena dne 23. března 1912 v 11 hodin, po poledni pak byla zpřístupněna veřejnosti. Během slavnostního otevření uvítal předseda Umělecké Besedy Jaroslav Vlček Mikoláše Alše ve výstavních prostorách a členka výstavního výboru Augusta Nekolová přednesla několik slov z úvodní stati otištěné ve výstavním katalogu. Právě tato úvodní stať, v níž se Kruh výtvarných umělců snažil definovat svůj postoj vůči Alšovi a nastínit intence výstavního počinu, na sebe strhla velkou pozornost novinářů. Prakticky všichni korespondenti informující o zahájené výstavě zároveň citovali kratší či delší pasáže tohoto programového manifestu, k němuž měli potřebu se vyjádřit (Lidové noviny, Zvon, Právo lidu, Venkov, Máj, Nové pařížské mody, Budivoj). Dílo, časopis Jednoty umělců výtvarných, píše o jakémsi nesouvislém proslovu a příliš mnoha slovech, slibně nabubřelých, ale katalogu Alšovy výstavy naprosto nevhodných. Z kritizovaného úvodu uveďme nejčastěji citované teze: „Chceme, by tato výstava, pojímaná jako dílo nejmladší generace výtvarnické, znamenala impuls k revisi celého snažení uměleckého v Čechách. A chceme ještě více […], aby dílo Alšovo jako hodnota neměnná stalo se měřítkem vnitřního obsahu divákova a nikoli, aby divák svým obsahem vnitřním měřil tvorbu Mistrovu. […] Přiznáváme se k bludům a slabostem z ciziny vrátivších se marnotratných synů k svému otci. V tom smyslu chceme, aby byla tato výstava činem našeho pokání.“ [Jareš 1912, nepag.]. Velmi rezervovaně až kriticky se k těmto slovům vyjádřil Karel Boromejský Mádl, přední teoretik Alšova díla: „Jakési tajemné KVU (…) vykládá v úvodu seznamu podivné věci, k nimž přikyvujete s radostí a nad nímž jinde kroutíte povážlivě nebo nedůvěřivě hlavou. […] v celku není výstava Alešova jinaká aniž bohatší nežli byla před deseti lety právě v „Manesu“ [Alšova výstava pořádaná roku 1902 SVU Mánes], a tedy nepřináší ničeho, co by volalo k revidování dosavadního uplatněného a ustáleného hodnocení Alešova umění […]“. Podle Mádla nelze hovořit o revizi Alšova díla na základě výstavy „která nemohla býti pořízena jakým kritickým a methodickým výběrem, nýbrž jen ochotou majitelů.“ [Mádl 1912, s. 18] Pokud nicméně chtěli organizátoři něco revidovat ve směru k Alšově tvorbě, měli se dle Mádla zaměřit více na zhodnocení jeho malířské polohy. Dodejme, že Kruh výtvarných umělců plně demonstroval svůj program o rok později prostřednictvím Jubilejní výstavy, při níž v jednom z výstavních sálů prezentovali anonymně mladí výtvarníci svou tvorbu kolem vystaveného díla Mikoláše Alše.

Mádlova slova se evidentně dotkla citlivého místa, o čemž svědčí reakce Výtvarného odboru Umělecké besedy publikovaná v periodiku Čas formou článku Jak se píšou výtvarné kritiky [Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze 1912, s. 6]. Odbor vzal Mádlovu kritiku doslovně a s poukazem na konkrétní počty exponátů i velikost instalační plochy pavilonu SVU Mánes a Rudolfina dokazoval, o kolik děl je letošní výstava obsáhlejší, a osočil Mádla ze lži. Lze však předpokládat, že K. B. Mádl neměl na mysli kvantitativní, nýbrž kvalitativní srovnání obou výstav nahlížených v kontextu vzletných úvodních slov výstavního katalogu. Také přispěvatel Lidových novin polemizoval s myšlenkou, zda může současné a budoucí umění vůbec navazovat na již uzavřenou a vyrovnanou osobnost, jakou je Aleš, a pokračovat v jeho rázovitém, ryze českém a svébytném uměleckém projevu [J. M. 1912, s. 3]. Zpochybnil tedy celý manifest Klubu výtvarných umělců a částečně i opodstatnění výstavy.

Ne zcela šťastně zvolená, místy přespříliš patetická rétorika organizátorů výstavy tak zčásti zastínila nepochybně dobře míněný záměr a nekorespondovala jak s intimně laděným zamyšlením v úvodu výstavního katalogu z pera Miloše Jiránka, tak především se skromným a bodrým vystupováním samotného Alše. Výstava navíc trvala poměrně krátce – jen něco málo přes měsíc – a to zřejmě v důsledku vytíženosti expozičních prostor (před Alšem zde byl prezentován sochař Franz Metzner, po Alšovi začínala mezinárodní jarní výstava Krasoumné jednoty). I přesto se skutečně jednalo o nejrozsáhlejší výstavu děl Mikoláše Alše uspořádanou za jeho života; výstavní prostory Topičova salonu a pavilonu SVU Mánes pod Kinského zahradou, v nichž byla dosud Alšova tvorba souborně představena veřejnosti (přičemž Alšovi tehdy nebyl vyhrazen celý pavilon, jen jeho větší polovina), se prostorám devíti sálů Rudolfina opravdu nemohly rovnat. Na výstavě tak bylo představeno 389 (!) Alšových prací zahrnutých do 253 položek výstavního katalogu a instalovaných dle návrhu architekta Mayera (snad Leo Mayera [1900─1944]). Pořadatelé obzvláště poukazovali na vystavení všech 14 lunet Vlasti, cyklů U nás, Živly, Život starých Slovanů (jenž byl nezvěstný od dob Jubilejní zemské výstavy) a návrhů lunet pro Spořitelnu města Prahy. Dále zde byl Aleš představen devatenácti olejomalbami (např. Cikánský tábor, Rakoczyho pochod, poprvé vystavovaný triptych Malba, poesie, hudba), ilustracemi, drobnými kresbami i monumentálnějšími kompozicemi historických postav, návrhy sgrafit a pozvánek. Jedním z nejstarších exponátů byl návrh opony Národního divadla z konce 60. let, naopak poslední desetiletí Alšovy tvorby bylo zastoupeno 42 pracemi. Přispěvatelé výtvarných rubrik hodnotili skladbu výstavy překvapivě rozdílně: „početností děl výstava poskytuje ucelený rozhled vyjma nečetné olejomalby“ [V. 1912, s. 2], „Zvláště též jsou hojně zastoupeny díla barevná, oleje i akvarely ze starší i poslední doby“ [V. P. 1912, s. 3], „oproti výstavě pořádané v Manesu nynější soubor byl hlavně bohatší o illustrace a lehce načrtané kresby a skizzy“ [Redakce 1912, s. 94]. Odhlédneme-li od poměru, v jakém byly prezentovány jednotlivé složky Alšova díla, lze říci, že se organizátoři skutečně snažili pokrýt celou škálu Alšovy pestré tvorby a jednotlivé výtvarné cykly prezentovat souborně vždy v jednom výstavním sálu (na rozdíl od již zmíněné Alšovy výstavy z roku 1902). Je však pravda, že na rozdíl od Alšovy první souborné výstavy (1896) zde nebyla zastoupena například jeho dekorativní malba nábytku a recenzentovi Zvonu dále chyběly Alšovy heraldické studie [J. L. 1912, s. 495].

Určité mezery ve skladbě exponátů částečně připouštěli i samotní organizátoři akce, když výstavu označili v oficiální zprávě za torso, obsahující však nejkrásnější detaily Alšova díla. Uvedená torzovitost byla způsobena dvěma základními okolnostmi. Tou první je Alšova neskutečně početná tvorba – výstava byla údajně zprvu zamýšlena coby souborná, to se ale ukázalo být jako nerealizovatelná idea. Druhou překážkou bylo to, že velké množství Alšových děl bylo majetkem soukromých osob a oslovení majitelé zdaleka ne vždy vyšli vystavovatelům vstříc. Jednu z výzev adresovaných soukromým majitelům při přípravě výstavy publikovaly např. Národní listy 18. února. Kritický výběr ze zaslaných děl pak měl na žádost organizátorů řídit sám Aleš. Soukromí zapůjčitelé, kteří vyslyšeli výzvu a následně prošli Alšovým výběrem, byli výběrově zmíněni v novinách Máj a všichni byli uvedeni ve výstavním katalogu. Nejvíce děl zapůjčil Salvátor Kominík, Dr. Jaroslav Franta a Osvald hrabě Thun. Co se týče institucionálních zapůjčitelů, figuroval mezi nimi Zemský výbor království Českého, kuratorium Moderní galerie, Krasoumná jednota, rada královského hlavního města Prahy nebo Občanská záložna v Dolních Kralovicích.

Celkově byla výstava hodnocena převážně pozitivně, nicméně je třeba konstatovat, že přílišné nadšení nevzbudila. Důvodem zdaleka nebyla samotná Alšova tvorba (Aleš se touto dobou těšil nezpochybnitelnému uznání a byl definitivně zahrnut do kánonu českého výtvarného umění), ale spíše absence jasně formulované výstavní koncepce – případně (nevyhnutelné) selhání snahy vystavit veškerou Alšovu tvorbu – kontrastující s patetickými až velikášskými tezemi úvodních slov výstavního katalogu. Výstava tak byla na jednu stranu označena za pěknou a připravenou s velikou péčí (Lidové noviny 23. 4. 1912), která i přes mezery zůstává význačným dokumentem a přehledem Alšova díla (Lidové noviny 31. 3. 1912), na druhou stranu se mnozí shodli na tom, že nepřinesla nový pohled na Alše (zůstává ostatně otázkou, zda o to organizátoři akce vlastně usilovali): „V celku ovšem nerozšiřuje tato výstava nikterak naše poznání o Alešovi, ale je vždy radostno procházeti se síněmi jeho díla…“ [V. P. 1912, s. 3]. Většina kriticky smýšlejících pisatelů se tak chtě nechtě připojila k názoru K. B. Mádla citovaném úvodem, analogicky s ním však své kritiky vždy doplnila o jednoznačně pochvalné hodnocení samotné Alšovy tvorby. Poměrně rozporuplná je i otázka zájmu návštěvníků; zatímco Čas informoval o vysoké návštěvnosti, která ke dni 18. dubna čítala na 3000 platících návštěvníků (Čas 18. 4. 1912), Venkov konstatoval jen o den později nepatrnou návštěvu výstavy a hrozící deficit (Venkov 19. 4. 1912). Přitom Aleš měl údajně obdržet čistý zisk z této výstavy (Ibidem). I z toho důvodu byla zřejmě výstava zčásti prodejní, byť na prodej byl určen jen zlomek exponátů, jež dosud neměly svého majitele. Zájemci si mohli vybrat mezi 25 položkami, jejichž cena se pohybovala od 50 korun (kresba) po 1000 korun (blíže neurčený vlys).

Na Alšovu nikterak optimistickou finanční situaci, jež jej provázela v podstatě celý život, ostatně novináři často poukazovali. Umělcovo šedesátileté jubileum se tak stalo impulzem pro uspořádání (ne vždy úspěšných) veřejných sbírek iniciovaných např. spisovatelem Gustavem Jarošem nebo malířem Janem Dědinou. Na podněty nakonec zareagoval Svatobor dílčí finanční podporou, kterou rozdělil mezi Mikoláše Alše, Aloise Jiráska, Jakuba Arbesa a Leoše Janáčka. Alšovo živobytí mělo alespoň zčásti pokrýt také jeho jmenování vrchním inspektorem pro kreslení na pražských obecných a měšťanských školách. Rovněž spolky Čechoameričanů z Clevelandu, Ohia a Chicaga se nechtěly nechat zahanbit a poslaly Alšovi čestný peněžní dar k narozeninám. Zabývaly se také myšlenkou sbírky na opětovné postavení jeho shořelého rodného domku v Miloticích (Dennice novověku, Osvěta americká, Slavie). K tomu ale již nedošlo a Aleš následujícího roku v červenci zemřel. Dílčí útěchou mohlo být pro pozůstalé alespoň to, že se Aleš na konci života skutečně dožil (pokud ne materiálního, tak určitě duchovního) zadostiučinění a veřejného uznání a jeho narozeniny byly oslaveny ve velkém stylu. V souvislosti s blížícím se Alšovými jubileem se zformoval tzv. Alšovo komitét, jehož cílem bylo centralizovat přípravy Alšových oslav tak, aby se netříštily snahy jednotlivých skupin (Jednota výtvarných umělců, Skupina výtvarných umělců, Spolek výtvarných umělců Manes, Výtvarný odbor Umělecké Besedy). V Praze byly při této příležitosti raženy bronzové pamětní medaile, Aleš byl jmenován čestným občanem Prahy, Moderní galerie zakoupila jeho kresbu Husitští bojovníci a dvě studie ke svatému Jiří. V Chicagu proběhly oslavy jubilea v podobě Alšova večera uspořádaného dne 13. listopadu v domě malíře Antonína Štěrby (profesora Na Art Institute v Chicagu) a lidové výstavy originálů a reprodukcí Alšových děl. Další výstava se konala od července do září v Alšově rodném kraji, konkrétně v Písku. Jednalo se o Jubilejní krajinskou výstavu zorganizovanou krajinským spolkem Prácheň čítající na 200 exponátů zčásti již předtím vystavených v Rudolfinu. Alšovo jubileum bylo vítanou obchodní příležitostí pro knihkupce a obchody s reprodukční grafikou – např. Umělecká beseda tiskem vydala cyklus Život starých Slovanů, nakladatelství Jiřího Otty cyklus Pět smyslů a publikaci Druhý Špalíček se slovními doprovody K. B. Mádla, SVU Mánes věnoval Alšovi monografii v edici Zlatoroh z pera téhož historika umění, nakladatelství Dědictví Komenského publikovalo Knížku o Alšovi od Františka Žákavce.

O Alšově jubileu pak v listopadu informovala nejrůznější periodika – přední deníky a časopisy (Světozor, Český svět, Besedy lidu, Právo lidu, Národní listy, Čas, Lidové noviny) i regionální tisk (Šumavan, Stráž podbrdská). Tato škála koresponduje s pestrostí Alšovy tvorby; Česká škola a Malý čtenář reagovaly na Alšovy ilustrace dětské literatury, Věstník sokolský na jeho spolupráci s touto organizací, Zemědělské listy a Venkov na Alšův jihočeský venkovský původ a na jeho kresby z lidového prostředí. Časopis Zvon otiskl v několika číslech vzpomínky Aloise Jiráska Z mých pamětí, v nichž Jirásek často vzpomíná na svého přítele z mládí, zatímco Umělecký měsíčník si všímal Alšovy tvorby z uměleckohistorického hlediska (V. V. Štech). Obrázkový týdeník Zlatá Praha pak věnoval Alšovi samostatné číslo. Zdaleka ne všichni novináři se však nechali strhnout bezstarostnou slavnostní atmosférou a v kontrastu k ní připomínali svým čtenářům Alšovy životní útrapy působené nepochopením a omezeností některých výtvarných kritiků a uměleckých institucí, které trvají doposud; a tak si přispěvatel Lidových novin posteskl, proč nebyla výzdoba Obecního domu zadána právě tomuto přednímu českému dekoratérovi [J. M. 1912, s. 3] a novinář Venkova se ptal v souvislosti s kartony k cyklu Vlast: „Kdo upozorní naše povolané kruhy, že této původní Vlasti náleží nejčestnější veřejné umístění a ne zaprášené skladiště?“ [Anonym 1912, s. 8]. Čtenáři novin tak zažívali určité déjà vu, kdy prezentace uhlového kartonu k Žalovu z cyklu Vlast na Alšově první souborné výstavě roku 1896 podnítila novináře k obdobné kritice stávajícího způsobu uložení kartonů cyklu, které „visí ve velkých kartonech, uhlem a křídou kreslených, zaprášené, v průjezdu závodu Lehmanova v Praze. Nesmrtelné výtvory tyto, tolik od cizinců obdivované, marně čekají na kupce za směšnou cenu 700 zlatých!“ [F. X. L. 1896, s. 4]. Kartony nakonec zakoupil Zemský výbor království Českého (od něhož byly zapůjčeny na výstavu do Rudolfina), jenž ale neusiloval o žádnou dlouhodobější veřejnou prezentaci tohoto díla.

Anežka Mikulcová

Citovaná literatura

Anonym 1912: Anonym, Poznámky k výstavě Mikoláše Aleše, Venkov. Orgán České strany agrární VII, 1912, č. 91, 19. 4., s. 8

F. X. L. 1896: F. X. L., Ze světa uměleckého II., Mikuláš Aleš, Plzeňské listy XXXII, 1896, č. 80, 4. 7., s. 4

J. L. 1912: J. L., Výtvarné umění, Zvon. Týdenník belletristický a literární XII, 1912, č. 31, s. 494–495

J. M. 1912: J. M., Umění, divadlo a literatura. Dvě jarní výstavy v Praze, Lidové noviny XX, 1912, č. 88, 31. 3., s. 2–3

Jareš 1912: Jaroslav Jareš (et al.), Výstava děl Mikoláše Alše (kat. výst.), Praha 1912

Mádl 1912: Karel Boromejský Mádl, Výtvarné umění. Výstava M. Aleše, Národní listy LII, 1912, č. 89, 31. 3., s. 18

Redakce 1912: Redakce, Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinum, Dílo. List věnovaný původní tvorbě české, hlavně dekorativní X, 1912, č. 1, s. 94–95

V. 1912: V., Denní zprávy, Budivoj XLVIII, 1912, č. 33, 23. 4., s. 2

V. P. 1912: V. P., Umění, divadlo a literatura. Mikoláš Aleš a mladí výtvarníci, Lidové noviny XX, 1912, č. 110, 23. 4., s. 2–3

Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze 1912: Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Jak se píšou výtvarné kritiky, Čas XXVI, 1912, č. 99, 10. 4., s. 6

Archivní zdroje

Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Umělecké besedy, karton 47 (+ nezpracovaná část fondu)

Anonym, Výstava děl Mikuláše Aleše v Rudolfinu, Venkov. Orgán České strany agrární VII, 1912, č. 76, 31. 3., s. 6

Anonym, Výtvarné umění. Výstava děl mistra Mikuláše Alše na počest 60. jeho narozenin v Rudolfinu, Venkov. Orgán České strany agrární VII, 1912, č. 71, 24. 3., s. 11

Anonym, M. Aleš, Zlatá Praha XXIX, 1912, č. 29, 5. 4., s. 349

Anonym, Zprávy literární a umělecké, Besedy lidu XX, 1912, č. 13, 13. 4., s. 205

Anonym, Výstava prací Mikuláše Aleše v Rudolfinu, Ženský svět. List paní a dívek českých XVI, 1912, č. 8, 20. 4., s. 107

Anonym, Výstava Mikoláše Alše, Čas XXVI, 1912, č. 82, 22. 3., s. 4

Anonym, Výstava tvorby Mikoláše Alše, Čas XXVI, 1912, č. 83, 23. 3., s. 3

Anonym, Výstava děl Mikoláše Alše v Rudolfinu, Čas XXVI, 1912, č. 102, 13. 4., s. 4

Anonym, Výstava děl Mikuláše Alše v Rudolfinu, Čas XXVI, 1912, č. 107, 18. 4., s. 3

Anonym, Umělecká beseda v Praze, Národní listy LI, 1911, č. 359, 30. 12., s. 3

Anonym, Výtvarný odbor Umělecké besedy, Národní listy LII, 1912, č. 48, 18. 2., s. 4

Anonym, Výstava Mikuláše Alše, Národní listy LII, 1912, č. 80, 21. 3., s. 4

Anonym, Výstava děl mistra Mikuláše Alše v Rudolfinu, Národní listy LII, 1912, č. 87, 29. 3., s. 4

Anonym, Výstava děl mistra Mikoláše Aleše v Rudolfinu, Národní listy LII, 1912, č. 88, 30. 3., s. 3

Anonym, Výstavy. Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinu, Národní listy LII, 1912, č. 96, 7. 4., s. 4

Anonym, Výstava děl mistra Mik. Alše v Rudolfinu, Národní listy LII, 1912, č. 99, 11. 4., s. 3

Anonym, Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinum, Národní listy LII, 1912, č. 102, 14. 4., s. 5

Anonym, Výstavy. Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinum, Národní listy LII, 1912, č. 105, 17. 4., s. 3

Anonym, Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinu, Právo lidu. Časopis hájící zájmy dělníků, maloživnostníků a rolníků XXI, 1912, č. 89, 31. 3., s. 2

Anonym, Výstava děl Mikuláše Aleše v Rudolfinu, Právo lidu. Časopis hájící zájmy dělníků, maloživnostníků a rolníků XXI, 1912, č. 101, 13. 4., s. 1

A. M., Literatura a umění. Výstava Mikoláše Aleše, Právo lidu. Časopis hájící zájmy dělníků, maloživnostníků a rolníků XXI, 1912, č. 96, 7. 4., s. 1–2

Edvard Bém, Feuilleton. Mikuláš Aleš, Venkov. Orgán České strany agrární VII, 1912, č. 271, 17. 11., s. 2–3

Gamma, Mikuláš Aleš (Několik poznámek k jeho výstavě rudolfinské), Čas XXVI, 1912, č. 97, 7. 4., s. 4–8

J. P., Nové pařížské mody. List paní a dívek českých XXIV, 1912, č. 15, 1. 5., s. 8

František Oupický, Výtvarné umění. Výstava děl Mikoláše Aleše. Rudolfinum, Přehled. Týdenník věnovaný veřejným otázkám X, 1912, č. 31, 26. 4., s. 535–536

František Oupický, K šedesátým narozeninám Mikoláše Alše, Přehled. Týdenník věnovaný veřejným otázkám XI, 1912, č. 9, 22. 11., s. 159

Redakce, Výstava děl Mikoláše Aleše v Rudolfinum, Dílo. List věnovaný původní tvorbě české, hlavně dekorativní X, 1912, č. 1, s. 94–95

V., Denní zprávy, Budivoj XLVIII, 1912, č. 33, 23. 4., s. 2

Výtvarný odbor Umělecké besedy v Praze, Jak se píšou výtvarné kritiky, Čas XXVI, 1912, č. 99, 10. 4., s. 6