Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Rok 1896 lze v umělecké kariéře Mikoláše Alše označit za rok velkého zadostiučinění; vedle trojsvazkového vydání jeho děl se uskutečnila také jeho první souborná výstava. Obojí inicioval Spolek výtvarných umělců Mánes založený roku 1887, jehož prvním předsedou byl právě Aleš. V pozici předsedy jej v roce 1896 vystřídal Stanislav Sucharda a zřejmě tato změna ve vedení umožnila, aby se spolek zaměřil na propagaci a veřejnou prezentaci Alšovy tvorby (jenž nadále zastával post čestného předsedy spolku). Prvním ze zmíněných počinů bylo vydání trojsvazkové publikace Mikoláš Aleš, a to vlastním nákladem a redakcí Karla Ludvíka Klusáčka a Stanislava Suchardy. Úvodní, únorový svazek obsahoval vedle stručného životopisu a výčtu Alšových děl padesát reprodukcí vztahujících se tematicky k české a slovanské historii. V tisku se setkal se samými pochvalnými ohlasy, a to jak z hlediska dokonalé formální úpravy svazku (k čemuž přispěly nové zinkografické reprodukce Jana Vilímka a tisk Aloise Wiesnera st.), tak z hlediska samotné iniciativy spolku – veřejné mínění a výtvarní kritici si začali být vědomi dosavadního nedocenění Alšovy tvorby a přihlášení mladé generace výtvarníků k tehdy třiačtyřicetiletému Alšovi bylo vnímáno jednoznačně pozitivně. V září následoval svazek označený Mikoláš Aleš III (ačkoli se chronologicky jednalo o druhý díl), obsahující 50 reprodukcí ilustrací k národním písním a říkadlům. Poslední svazek Mikoláš Aleš II zahrnující 53 reprodukcí různých dekoračních prací a ilustrací vyšel začátkem prosince. Záměr členů SVU Mánes byl zdá se naplněn a domácí periodika nejen pečlivě informovala o vydávání jednotlivých svazků, ale zahrnovala také samostatná pojednání a fejetony věnované tvorbě a životním osudům Mikoláše Alše. Ty se prakticky bez výjimek nesly ve velmi pozitivním duchu a inspirovaly také (anonymního) pisatele pochvalného článku věnovaného Alšovi v mnichovském časopise Die Kunst für Alle [Anonym 1897, s. 31].

Obdobná pozornost byla ze strany domácího tisku věnována také Alšově souborné výstavě uspořádané spolkem Mánes. Výstava se konala ve dnech 30. 5.– 4. 7. 1896 v Topičově salonu na Ferdinandově (dnešní Národní) třídě. Spolek Mánes tehdy ještě nedisponoval vlastními expozičními prostory (tento stav trval do roku 1902), ostatně se jednalo o zcela první výstavu, kterou spolek pořádal – další výstava, a to první členská výstava, se konala o necelé dva roky později, začátkem roku 1898 (rovněž v Topičově salonu). Pro prezentaci Alšovy tvorby byly vybrány renomované expoziční prostory přidružené k Topičově knihkupectví a nakladatelství – tak zvaný Topičův salon otevřený roku 1894. Jednalo se tedy o nedávno etablovanou výstavní síň vzniklou sekundárními stavebními úpravami staršího domu disponující proskleným zastřešením umožňujícím prezentaci uměleckých děl v přirozeném denním světle. Prosklený strop výstavní místnosti měl nicméně i své „stinné stránky“ – zprávy o Alšově výstavě konané začátkem léta zmiňují vedro, jemuž museli návštěvníci čelit. O tyto expoziční prostory byl značný zájem a během roku se zde konala celá řada krátkodobých výstav – Alšově výstavě předcházela únorová posmrtná výstava Jana Františka Gretsche, březnová souborná výstava Václava Jansy a dubnová výstava zahraničních akvarelistů, po Alšově výstavě (respektive po následných letních prázdninách) proběhla zářijová výstava českých akvarelistů, říjnová souborná výstava Viktora Olivy (dvorního ilustrátora Františka Topiče) a listopadová výstava zahraniční grafiky následovaná vánoční výstavou Umělecké besedy. V mezidobí probíhaly v salonu ještě prezentace jednotlivých obrazů (v roce 1896 to byl např. obraz Ze starého serajlu od Paula Louise Boucharda).

Dne 10. 5. 1896 informovaly Národní listy o brzkém zahájení Alšovy výstavy a slibovaly řadu dosud neznámých exponátů zapůjčených od soukromých majitelů. O jedenáct dnů později tytéž listy informovaly o finalizaci instalace, která již v tuto chvíli vypadá „mnohoslibně“, a lákaly budoucí návštěvníky na překvapivou prezentaci Alše coby koloristy. Z dalších stručných zpráv o výstavě vyplývá, že se organizátoři pokusili nastínit šíři Alšova díla od ilustrační, přes dekorativní (nábytek, sgrafita), po volnou tvorbu, která zde byla představena jak formou skic a studií, tak prostřednictvím olejomaleb. Vzhledem k tomu, že k výstavě podle všeho nebyl vydán tištěný katalog, jsme odkázáni jen na zprávy z periodik. Ty z exponátů jmenovitě zmiňují první Alšovu kresbičku z roku 1872, návrh na figurální vlys pražského domu ve Smetanově ulici, návrhy na plzeňská sgrafita s motivy Dobývání Plzně Mannsfeldem a Dobývání Plzně roku 1435 – originální návrhy měli návštěvníci možnost porovnat s realizacemi prostřednictvím fotografií celých průčelí – dále ilustrace k baladě Osiřelo dítě, pohádce O hloupém Honzovi, kresbu Odchod z Čech a Sv. Václave, vévodo české země a v neposlední řadě též malovaný nábytek z majetku Alexandra Brandejse. Z vystavených přípravných studií se pisatelé pochvalně zmiňovali především o skice a studii k obrazu Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, v jejichž souvislosti anonymní přispěvatel Národních listů uvedl, že „širší obecenstvo bývá takovými [studijními] dokumenty intimního rázu zklamáno, kdežto vybranému, pokročilému vkusu jsou pravou pochoutkou“ [J. K. 1896, s. 3]. Vystavený uhlový karton k Žalovu z cyklu Vlast vedl přispěvatele Plzeňských listů a Tábora k oprávněné kritice veřejných sbírkových institucí, které projevovaly o Alšovu tvorbu jen nepatrný zájem; karton byl spolu s osmi dalšími kartony z cyklu deponován v Lehmannově skladu obrazů sousedícím s Topičovým salonem, odkud bylo možné soubor zakoupit za 700 zlatých (částka byla označována za směšně nízkou).

Autoři novinových zpráv si pak shodně všímali ukázek Alšovy malířské tvorby, z níž byla prokazatelně prezentována jeho vůbec první olejomalba s vojenskou tématikou vytvořená podle rad Antonína Chittussiho, varianta obrazu Rákocziho pochod a Blaničtí rytíři, obraz Srážka hlídek, pendanty Kozák a Hulán i recentní malby Panny Marie a sv. Františka. Recenzenti se k této Alšově poloze stavěli vesměs pozitivně; Renáta Tyršová uvedla, že „by byl Aleš dovedl snad vyhovět i 'koloristickým' efektům“ [Tyršová 1896, s. 748], Karel Matěj Čapek-Chod prohlásil, že „Alšovou výstavou naučili jsme se znáti mistra našeho jako malíře, skutečného malíře malujícího či spíše 'malovavšího' olejovými barvami“ [Čapek-Chod 1896a, s. 406]. Doplnil nicméně, že ačkoli Aleš v mládí sahal po barvách především pro monumentální historické náměty z dějin milované vlasti, vystavené olejomalby nemají vztah „ku vyslovenému vlasteneckému rázu Alšovu“. A tak Čapek-Chod cítí Alšův naturel jednoznačně v kresbě, což dokazuje rytím do čerstvé barvy např. na obraze Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem a za jeho nejlepší výkony pokládá akvarelem kolorované ilustrace (s odkazem na vystavené ilustrace k písni Panský pachole, půjč mi pistole, akvarel Rejthar z třicetileté války, Táborita u hrobu, Z dob Marie Terezie). Ve svém dalším článku publikovaném v Národní politice se pak Čapek-Chod nechává slyšet že „ačkoli výstava tvorby Alšovy, která právě v Topičově salonu předvádí ukázky ze všech oborů jeho tvoření, vykazuje snad více čísel děl malovaných než kreslených. Přes to vše vrcholem tvoření Alšova zůstane pouhá kreslená ilustrace k národní písni anebo karton ku sgraffitové výzdobě průčelí domu, ačkoli mezi nejkrásnější skvosty z jeho ruky vyšlé právě čítáme perokresby něžné kolorované, nikoli malované, nýbrž iluminované, jichž je ve zmíněném Saloně několik.“ [Čapek-Chod 1896b, s. 1]. S nově prezentovanou Alšovou polohou se měl potřebu vypořádat také Vilém Mrštík. Učinil tak v článku Aleš jako kolorista publikovaném v Rozhledech, a to s vervou sobě vlastní, kdy se jednoznačně zastává Alšova koloristického talentu a zároveň kritizuje malost domácích poměrů: „‘Málo barev, ale hodně barvy‘, dalo by se o něm říci a můžeme právem vyslovit tu smělou větu, že Aleš nám v tomto ohledu vinou zabijáckých českých poměrů nadobro zakrněl. A v tom je veliká tragika Alešova života a umění, že od nikoho a odnikud nebylo poskytnuto příležitosti, aby se vyvinul na plnou šíř svého ohromného talentu.“ [Mrštík 1896, s. 627]. Mrštík dále v rozporu s doposud zaběhlým míněním vyjadřuje lítost nad tím, že Aleš nemohl sám realizovat lunety Vlasti ve foyer Národního divadla.

Celkově byla první Alšova souborná výstava hodnocena pozitivně; Národní politika i Národní listy konstatovaly vysokou návštěvnost a psaly o úspěchu akce. Pouze anonymnímu přispěvateli z časopisu Tábor se výstava zdála být „jako na rychlo sehnaná, trochu neprakticky seřaděná, že si člověk dosti nesnadno v ní naskizzuje celého umělce ve všech fázích jeho tvoření. Mělo býti na př. více illustrací nár. písní uvedeno.“ [M. S., 1896, s. 2]. Pisatel evidentně vycházel z převažujícího všeobecného povědomí o Alšovi coby ilustrátorovi a zřejmě zcela nepochopil intence SVU Mánes, jehož cílem bylo právě toto zaběhlé vnímání Alše korigovat a představit skutečnou šíři jeho tvůrčího záběru. V této souvislosti je zajímavé, že autoři kritik (či spíše stručných zpráv o výstavě) dokázali ocenit i tato zdánlivě marginální odvětví výtvarné tvorby, jako jsou přípravné studie, dekorativní návrhy a malovaný nábytek. V tomto směru byla výstava v Topičově salonu podstatným milníkem v Alšově kariéře i v prezentaci jeho tvorby veřejnosti, kterou okomentovali i přední výtvarní kritici té doby – Renáta Tyršová, Vilém Mrštík a Karel Matěj Čapek-Chod. V jejich novinových článcích a fejetonech se zároveň objevují již všechny základní charakteristiky umění a osobnosti Mikoláše Alše, jež nacházíme prakticky ve všech dalších „alšovských“ textech a jež položily základy Alšova kultu: 1) Aleš-čtyřicátník je líčen jako svébytná osobitá individualita stojící nad „vývojovou řadou“ domácích umělců, 2) tvoří zcela přirozeně a jeho dílo z něj jako by mimoděk tryská, 3) jeho život i tvorba jsou skrz naskrz prostoupeny češstvím, 4) je skvělým, ale zcela nedoceněným koloristou a 5) analogicky ke svému předchůdci Josefu Mánesovi je vzdor všemu výše řečenému příkladem umělce-mučedníka nepochopeného svými současníky.

Dozvuky výstavy byly patrné ještě 3. prosince 1896, kdy SVU Mánes uspořádal na Alšovu počest přátelský večer v malém sále Měšťanské besedy. Vedle členů Mánesa se akce zúčastnila deputace Umělecké besedy – jejímž čestným členem byl Aleš následně zvolen – členové spolku Máj, Slavie a akademici České akademie v čele se stavebním radou Josefem Hlávkou. U této příležitosti bylo ohlášeno vydání závěrečného svazku souborného díla Mikoláš Aleš I─III. Ačkoli se SVU Mánes postupem času orientoval na soudobé moderní zahraniční umělecké impulsy, hlásili se jeho členové i nadále k osobnosti Mikoláše Alše a v propagaci jeho tvorby pokračovali i v pozdějších letech; v letech 1902, 1922 a 1926 uspořádali jeho další výstavy, roku 1912 mu věnovali monografii v edici Zlatoroh a následujícího roku vydali nový výbor jeho prací. Do expozičních prostor Topičova salonu se pak Alšova díla vrátila ještě roku 1908 z iniciativy samotného Františka Topiče.

Anežka Mikulcová

Citovaná literatura

Anonym 1897: Anonym, Kunstliteratur u. vervielt. Kunst. Mikuláš Aleš, Die Kunst für Alle XII, 1897, s. 31

Čapek-Chod 1896a: Karel Matěj Čapek-Chod, Souborná výstava Mikuláše Alše, Světozor XXX, 1896, č. 34, 3. 7., s. 406

Čapek-Chod 1896b: Karel Matěj Čapek-Chod, Mikuláš Aleš (U příležitosti souborné výstavy v Topičově Salonu), Národní politika XIV, 1896, č. 173, 24. 6., s. 1–2

J. K. 1896: [J. K.], Výtvarné umění. Výstava děl Mikuláše Aleše, Národní listy XXXVI, 1896, 28. 6., č. 177, s. 3–4

M. S. 1896: [M. S.], Z Prahy, Tábor XXXIII, 1896, č. 25, 17. 6., s. 2

Mrštík 1896: Vilém Mrštík, Aleš jako kolorista, Rozhledy národohospodářské, sociální, politické a literární V, 1896, č. 10, s. 626–628

Tyršová 1896: Renáta Tyršová, K výstavě Mikuláše Alše, Osvěta. Listy pro rozhled v umění, vědě a politice XXVI, 1896, č. 8, s. 750–754

Další literatura

Jindřich Bořecký – Lucie Gočárová – Václav Špale (eds.), Spolek výtvarných umělců Mánes 1887–2007, Praha 2007, s. 8

Kristýna Brožová (ed.), Topičův salon 1894–1899, Praha 1993

Miroslav Míčko, Malíř svého lidu: čtení o Mikoláši Alšovi, Praha 1946, s. 266–267

Pavel Fabini, František Topič. Příběh nakladatele a obchodníka s uměním, Praha 2021, s. 99

Stanislav Sucharda – Karel Ludvík Klusáček (eds.), Mikuláš Aleš I–III, Praha 1896

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie, osobní fond Františka Topiče, přír. č. AA 3111, č. kart. 1

Anonym, Aleš v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 134, 15. 5., s. 2

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 155, 6. 6., s. 2

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 158, 9. 6., s. 2

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 161, 12. 6., s. 4

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 166, 17. 6., s. 2

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 169, 20. 6., s. 3

Anonym, Alšova výstava v Topičově salonu, Národní politika XIV, 1896, č. 173, 24. 6., s. 2

Anonym, Aleš v Topičově salonu, Národní listy XXXVI, 1896, č. 129, 10. 5., s. 3

Anonym, Aleš v Topičově salonu, Národní listy XXXVI, 1896, č. 140, 21. 5., s. 3

Anonym, Aleš v Topičově salonu, Národní listy XXXVI, 1896, č. 148, 30. 5., s. 5

Anonym, Aleš v Topičově salonu, Národní listy XXXVI, 1896, č. 169, 20. 6., s. 4

Anonym, Souborná výstava děl Mikuláše Alše, Národní listy XXXVI, 1896, č. 182, 4. 7., s. 4