Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Třetí soutěž na oponu a vlys nad proscéniem Národního divadla byla vyhlášena v říjnu 1879, kdy komise rozhodla, že bude uspořádána formou vyzvání konkrétních umělců. Mělo být osloveno pět autorů nejúspěšnějších návrhů z druhého konkursu (přičemž nikde není zmíněno, o které návrhy šlo) a přizváni čtyři další. Dle zpráv v tisku patřili mezi oslovené umělce František Ženíšek, Václav Brožík (který se pro zaneprázdněnost nezúčastnil) a Max Pirner; Prager Tagblatt zmiňuje mezi oslovenými ještě Antona Šafařovice (?) [Anonym 1879], Světozor zase Vojtěcha Hynaise [Anonym 1880a]. Mikoláš Aleš byl k účasti vyzván údajně až dodatečně a na Ženíškovu přímluvu [Matějček 1954, s. 155]. Posledním účastníkem soutěže se stal Jan Kautský, člen vídeňského konsorcia Brioschi – Burkhart – Kautský, jehož již zaslaný návrh byl dodatečně přibrán rozhodnutím komise v únoru 1880 [Anonym 1880b]. Zbývající autoři soutěžních návrhů by tedy měli vzejít z účastníků předešlého konkurzu – jde o Emanuela Krescence Lišku, u nějž jediného panuje v tomto směru jistota, Adolfa a Karla Liebscherovy a Jakuba Schikanedera.

Termín odevzdání prací byl stanoven na 15. února 1880. Pohoršení vyvolala žádost Františka Ženíška o prodloužení konkursu o 14 dní, které porota vyhověla, neseznámila však s tímto rozhodnutím ostatní malíře – dopisy protestující proti protežování Ženíška přišly z Prahy od Mikoláše Alše a Jakuba Schikanedera a z Vídně od Maxe Pirnera [Matějček 1954, s. 155]. Nakonec ze soutěže vzešlo sedm návrhů, které byly opět vystaveny v horních sálech žofínského paláce, po dobu pouhých třinácti dnů, mezi 12. a 24. březnem 1880. Ohlas v tisku byl o poznání menší než u předešlého konkurzu. 16. března uveřejnil podrobný rozbor návrhů Vilém Weitenweber v Politik, o den později vyšel kratší text v Epoche a 19. března vydaly recenze Světozor a Národní listy.

Problémy spojené s návrhem opony skvěle shrnul v úvodu svého textu Jan Neruda v Národních listech. S mírnou ironií vyjmenovává všechny aspekty, které by měla opona postihnout: „Chtěli bychom, aby opona byla každému cizinci svědkem, že rozumíme divadlu ve smyslu nejvšeobecnějším, světovém. […] Aby na ní byla perspektiva do velkých českých dějin vůbec a upomínka na dějiny Národního divadla zvlášť. Aby měla nejen český, nýbrž také zřejmý všeobecnější slovanský ráz. Aby bylo vidět, že pěstujem operu, operetu, truchlohru, činohru, veselohru, vaudeville, balet a ještě něco. Aby byla důkazem, že umění výtvarné stojí u nás vysoko. A že se zároveň vyvinulo zase co české.“ [Neruda 1880] Právě tato šíře požadavků, které se umělci pokoušeli naplnit, spolu s očekáváními veřejnosti podle něj stojí za obtížemi ve ztvárnění opony i výběru díla k realizaci.   

Ze sedmi návrhů se dochovalo pět – nacházejí se v Muzeu hlavního města Prahy, studie k některým z nich v Národní galerii Praha. Aleš, Pirner a Liška podali svůj projekt olejem na plátně, návrhy Františka Ženíška a bratří Liebscherů jsou provedeny v akvarelu. Nezvěstné jsou projekty J. Kautského a J. Schikanedera (který se ztratil z majetku MHMP asi v první polovině 20. století). Právě Kautského návrh přitom pokládala většina recenzentů za nejzajímavější a technicky nejzdařilejší. Redaktoři Světozoru a Epoche i Jan Neruda shodně vyzdvihli Kautského zkušenost v dekorativní malbě (byl mj. autorem opony Prozatímního divadla), zejména v řešení ornamentálního orámování hlavního výjevu; figurální část pokládali za méně podařenou. Z dalších návrhů se pozitivního hodnocení dostalo práci Maxe Pirnera, který oponu pojal jako draperii rozdělenou ornamentálním členěním do několika polí s alegorickými výjevy (stejné pojetí zvolili i bratři Liebscherové). Volání po větší jednoduchosti kompozice, které se ozývalo po druhém konkursu, se snažili vyhovět E. K. Liška i Mikoláš Aleš – nyní jim naopak kritici vytkli až přílišnou jednoduchost a prázdnotu hlavního pole opony. S rozporuplnými reakcemi se potkal i nakonec vítězný návrh Ženíškův – zatímco Epoche označila hlavní motiv, „tři dámy (sic!), obkročmo sedící na obláčcích v různých neestetických pokrouceních,“ za „zcela nepoužitelný“ [Anonym 1880c], ostatní recenzenti jej považovali za nosný. Nadšení panovalo zejména nad spodním vlysem pod hlavním obrazem, který představoval putti svážející základní kameny pro Národní divadlo.

Ani jeden návrh však nebyl žádným recenzentem jednoznačně preferován; patrně únava z opakujících se soutěží bez jasného výsledku i postupující časová tíseň vedla nejen autory textů, ale nakonec i posuzující komisi k závěru, který s nadsázkou formuloval Jan Neruda: „Ale vždyť snad ‚si můžem vybrat‘. Z jedné skice to, z druhé ono“ [Neruda 1880]. Vítězem, který obdržel hlavní cenu 1000 zlatých, se sice stal František Ženíšek, ovšem s podmínkou, že provedení jeho návrhu bude svěřeno firmě Jana Kautského, z jehož projektu se navíc převezme dekorativní rámec hlavního výjevu. Že to nebyl šťastný nápad se mělo ukázat brzy, když se Kautského realizace opony setkala s veřejnou kritikou i protesty samotného Ženíška.    

Markéta Vondrová    

Citovaná literatura

Anonym 1879: Anonym, Concurrenzarbeiten für das böhmische Nationaltheater, Prager Tagblatt III, 1879, č. 301, 30. 10., příloha, s. 6

Anonym 1880a: Anonym, Výtvarná umění, Světozor XIV, 1880, č. 12, 19. 3., s. 143

Anonym 1880b: Anonym, Výbor sboru pro zřízení národního divadla, Národní listy XX, 1880, č. 45, 22. 2., s. 2

Anonym 1880c: Str., Die Konkurrenzarbeiten zum Vorhange der Nationaltheaters, Epoche III, 1880, č. 76, 17. 3., s. 1

Matějček 1954: Antonín Matějček, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1954, s. 117–118, 154–161  

Další literatura

Anonym, Jednatelská zpráva výboru sboru pro zřízení českého národního divadla v Praze, Praha 1880

Naděžda Blažíčková-Horová, František Ženíšek (1849–1916), Praha 2005

Markéta Dlábková, Adolf Liebscher 1857–1919, diplomová práce FF UK, Praha 2006

Mar., Opona národního divadla, Divadelní listy I, 1880, č. 2, 17. 4., s. 20–21

Roman Prahl, The „Nation for Itself“ in the Curtain for the Czech National Theatre, Umění XLIV, 1996, s. 520–536

Anonym, Opona pro Národní divadlo, Pražský denník XV, 1880, č. 70, 25. 3., s. 2

Anonym, Výbor sboru pro zřízení národního divadla, Národní listy XX, 1880, č. 45, 22. 2., s. 2

Anonym, Stavba divadla Národního, Národní listy XX, 1880, č. 72, 24. 3., s. 2