Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Do historie výtvarných přehlídek Krasoumné jednoty v Rudolfinu se 51. výroční výstava zapsala především soustředěním domácí tvorby do samostatné reprezentativní místnosti, 1. sálu v prvním patře, což byla změna, kterou většina kritiků přivítala. Tato „první souborná výroční umělecká výstava česká“ [Weitenweber 1890, s. 276] zčásti anticipovala uměleckou sekci Jubilejní výstavy v Praze roku 1891. Karel Matěj Čapek inovaci ocenil i s odstupem sedmi let: „Domácí produkce, která druhdy sloužívala za borduru přístropí ve všech sálech, domohla se trvale čestného místa v nejkrásnějším sále patra.“ [Filip – Musil 2021, s. 256] Vymezení „domácí produkce“, bylo ovšem značně široké: kromě umělců, u jejichž jmen bylo uvedeno působiště v Praze nebo jinde v Čechách, a českých tvůrců v zahraničí, se do 1. sálu dostali také spřátelení slovanští, totiž polští, autoři, jakož i několik Němců a jeden Ital (ti zřejmě kvůli zaplnění prostoru). Domácí tvorba byla zastoupena i v dalších sálech, zejména ve dvou přízemních, v nichž byly vedle maleb tradičně soustředěny kresby. Kritika postrádala nové práce předních českých malířů – Václava Brožíka, Vojtěcha Hynaise, Luďka Marolda aj. [Weitenweber 1890, s. 276]. V roce 1890 nesměli vystavovat žáci pražské Akademie, čímž se ještě zvýšila poptávka po tvorbě uznávaných domácích mistrů.

Z českých malířů získali největší ohlas následující autoři: za realistické žánrové výjevy „ze života“ Hanuš Schwaiger (obraz Flámský rybí trh aj.), Kamil Stuchlík (Drůbežnice), Vilém Trsek, František Doubek a Josef Rolletschek, za etnografický žánr Jaroslav Věšín, K. V. Mašek, Václav Jansa a Joža Uprka, za historickou a náboženskou malbu Felix Jenewein (kresba Matka Boží na cestě na Golgothu, neboli Mater Dolorosa), Ferdinand Velc (obraz Zavraždění sv. Václava) a J. F. Gretsch (Galileo Galilei), za krajinomalbu Antonín Chittussi, Zdenka Braunerová, Václav Radimský a Karel Liebscher, za portréty František Ženíšek a Alexander Jakesch, za spirituální tematiku Gabriel Max a za obrazy nymf v mořských vlnách Beneš Knüpfer (což byla jeho první zásilka z Říma, na niž navázal na dalších výročních přehlídkách). 

Stejně jako v předchozích letech byly k základní podobě výstavy přidány dva dodatky – koncem května 85 děl a na závěr v půli června 10 dalších –, takže v konečném součtu bylo vystaveno 563 děl: 424 olejomaleb, 120 kreseb (akvarelů, pastelů atd.) a 19 sochařských prací [An. 1890, s. 372]. Přitom 182 děl pocházelo od českých umělců, 73 od „jiných rakouských“, 195 od „Němců z říše“, 40 od Italů, 23 od Belgičanů, 18 od Francouzů, 17 od Poláků a Rusů, 13 od Skandinávců a 2 od Angličanů [ibidem]. Na 51. výroční výstavě se prezentovalo celkem 312 umělců a umělkyň, přičemž podle působišť uvedených ve výstavním katalogu si udržel dominantní pozici Mnichov (60 jmen, tj. 19,2%). Za ním následovaly další umělecké metropole: Vídeň (37), Düsseldorf (21), Berlín (19), Paříž (17), Benátky (9), Řím (7), Brusel, Antverpy s blízkým Eikevlietem, Drážďany, Karlsruhe a Stuttgart (po 6), Varšava (5), Milán (4) a Terst (3). Z dalších italských měst (Turín, Bologna, Florencie aj.) bylo zasláno 7 děl a z dalších německých (Frankfurt, Hamburk, Výmar, Baden-Baden aj.) 14. Působiště v Praze uvedlo 55 umělců a umělkyň, jinde v Čechách a na Moravě dalších 9. V rámci 1. dodatku přibyl největší obraz výstavy, Přehlídka vojska velkoknížetem Konstantinem na saském náměstí ve Varšavě 1824od Jana Rosena, a samozřejmě i díla mistrů zvučných jmen: Louise Gallaita, Carla Theodora von Pilotyho, Eduarda Kurzbauera či Hanse von Bartelse. Byla doplněna také díla sochařů: z pouhých 11, instalovaných ve dvoraně, jejich počet vzrostl na 19. Výstavu navštívilo 9.247 osob.

V souhrnném hodnocení kritika konstatovala ústup historické a náboženské malby, a naopak preferenci menších obrazových formátů, které se lépe prodávají. Při nadvládě krajinomalby a anekdotického žánru byla za vrchol formálních inovací považována plenérová malba podle vzoru Barbizonské školy a ve figuraci naturalismus. K. B. Mádl zvláště ocenil „pravdivě, volně a směle“ koncipovanou malbu Ludwiga Dilla Giudecca v Benátkách, Frithjofa Smitha-Halda Rybářské děti jako obraz „malovaný smělým, širokým štětcem“ a E. J. Schindlera Hřbitov v Dubrovníku jako dílo „hlubokou, poetickou náladou dýšící“ [Mádl 1890, s. 336]. Mezi autory žánrových maleb byli zvláště vyzdvihováni Benátčané Ettore Tito a Cesare Laurenti, jakož i Belgičan Frans van Leemputten. Pokles historické tematiky byl evidentní, byť s výjimkou, jejíž platnost dokládá seznam exponátů: „V Polsku, více snad než kdekoli jinde, dosud obrazy historické se malují.“ [Tyršová 1890, s. 553] Velký historický obraz přišel i z Paříže – Paula Richemonta Legenda o svaté Marii Brabantské; z téhož centra zaslal dvě kresby (V zahradě a Žena alžírská) virtuózní švédský akvarelista Anders Zorn.

Krasoumná jednota zakoupila pro slosování celkem 35 děl za 4.321,46 zlatých, mimo jiné Jeneweinovu kresbu Svatý Vojtěch opouštěje navždy Čechy modlí se za svou vlast či obraz K. V. Maška Námluvy na pastvě. Obrazárna SVPU rozmnožila svoje sbírky o dvanáct obrazů, včetně dvou pláten z 2. dodatku výstavy, Marietty Ettora Tita a Bojem G. B. Quadrona, jež nákupními cenami 2,100 a 2.940 zl. předčila všechna ostatní díla. K jejím dalším akvizicím patřily obrazy Stařena s přeslicí z kolekce zesnulého vídeňského malíře Augusta von Pettenkofena (+1889), Beneše Knüpfera Jaro na břehu mořském (zakoupil August Řehoř) a Rolletschkův žánrový výjev Umění a příroda, pořízený z prostředků ministerstva kultu a vyučování. Soukromí sběratelé zakoupili obrazy Augustina Němejce Beznadějná láska, Wilhelma Veltena Únos a řadu dalších. Včetně veřejných akvizic a položek pro slosování bylo na výstavě celkem zakoupeno 76 děl za 26.123,46 zlatých. Všechny čtyři vystavené obrazy Hanuše Schwaigra našly své majitele ještě před zahájením výroční přehlídky.

Aleš Filip

Citovaná literatura

An. 1890: An., (Letošní výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu…), Zlatá Praha [VII], 1889–1890, č. 31, s. 372

Filip – Musil 2021: Aleš Filip – Roman Musil, Proměny salonního umění na výročních výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: iidem (edd.), Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914, Brno – Plzeň 2021, s. 199–310

Mádl 1890: B. K. (Karel B. Mádl), Výstava Krasoumné jednoty v Rudolfině, Světozor [XXIV], 1889-1890, s. 287, 298, 312, 323–324, 336, 347–348, 359–360, 371–372

Tyršová 1890: Renáta Tyršová, Výstava krasoumné jednoty, Osvěta [XX], 1890, s. 547–554

Weitenweber 1890: V. W. (Vilém Weitenweber), Výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu, Zlatá Praha [VII], 1890, s. 276, 288, 300, 312, 324, 335–336, 347–348, 372, 383–384

Další literatura

Jakub Bachtík – Lukáš Duchek – Jakub Jareš (edd.), Chrám umění: Rudolfinum, Praha 2020

Anna Masaryková, Cizí umělci na výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: Jaroslav Pešina (ed.), Sborník k sedmdesátinám Jana Květa (Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica), Praha 1965, s. 199-205

Vladimír Novotný, Sto let Krasoumné jednoty, Praha 1935.

Roman Prahl, Z malířských salonů v Praze před sto lety (kat. výst.), Národní galerie v Praze, 1980

Lucie Vlčková, Krajinomalba v Praze 1840–1890. Prezentace krajinomalby a její reflexe na výstavách Krasoumné jednoty, Praha 2009

Vít Vlnas (ed.), Obrazárna v Čechách 1796–1918. Katalog výstavy uspořádané Národní galerií v Praze u příležitosti dvoustého výročí založení Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, Praha 1996

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, sign. AA 1014, Seznamy soukromých nákupů na výstavách, 1259, Zpráva Krasoumné jednoty o činnosti za rok 1890

Anonym, Láce a drahota v letošní umělecké výstavě v Rudolfinu, Humoristické listy XXXII, 1890, č. 18, s. 2

Anonym, Z umělecké výstavy v Rudolfině, Humoristické listy XXXII, 1890, č. 18, s. 2; č. 19, s. 2

Anonym, Letošní roční umělecká výstava v pražském Rudolfině…, Výtvarné umění, Světozor XXIV, 1889–1890, s. 264

Anonym, Letošní výroční výstava Krasoumné jednoty v Rudolfinu…, Zlatá Praha VII, 1889–1890, č. 31, s. 372