Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Tato výstava se stala jednou z rekordních výročních výstav Krasoumné jednoty v Rudolfinu: počet exponátů na ní poprvé přesáhl tisíc – podle katalogu jich bylo 1.016, z toho 650 olejomaleb, 258 kreseb, 50 grafik a 58 sochařských děl. Pro jejich umístění byly dočasně vyklizeny tři sály obrazárny SVPU a část knihovny Uměleckoprůmyslového muzea. Zároveň to byla druhá výstava, již doprovázel ilustrovaný katalog, tentokrát s 48 světlotiskovými reprodukcemi snímků obrazů, a první s výrazným zastoupením umělecké grafiky (která dříve měla spíš reprodukční účel). Symbolicky právě na této výstavě poprvé veřejně prezentoval svá díla Emil Orlik, pražský rodák, grafik a malíř, který záhy dosáhl evropského věhlasu. 

Tomáš Garrigue Masaryk s manželkou Charlottou uvedli svoji recenzi větou: „Neměli jsme v Praze ještě tak bohaté a zajímavé výstavy – jen ať se těch obrazů alespoň něco prodá, aby nám cizí umělci svá díla i budoucně rádi posílali.“[Lorenzo 1895, s. 722] Prodán byl relativně vysoký počet děl: bez těch, jež byla určena pro slosování, jich bylo 104 za 25.167,50 zlatých. Dle údajů v archivu Krasoumné jednoty lze uvést nejdražší prodané obrazy a jména sběratelů: Josef Stupecký zakoupil za 650 zl. Marinu od Beneše Knüpfera, František hrabě Thun získal za 800 zl. obraz Láska v římské Campagni, pod nímž je podepsán Gustave Simoni v Římě. Další malbu od stejného autora Kobercový trh v Tlemcenu v Alžíru koupil za 700 zl. Josef Scherzer z Vídně. Motiv z Eppanu v jižním Tyrolsku od vídeňského malíře Roberta Russe získal Josef Sobotka za 900 zl., Brožíkovo plátno Porada nabyla Vilemína kněžna Schwarzenbergová za 1.100 zl., a konečně Husy na pastvě od Adolfa Linse z Düsseldorfu získala za 1.200 zl. Luisa Vondráčková z Moravské Ostravy. Pro Obrazárnu SVPU byly z veřejného fondu zakoupeny čtyři obrazy: za 303,24 zl. Na cestě od Londýňana Leslieho Thomsona, za 575 zl. V polích, dílo Juliena Duprého v Paříži, za 900 zl. Telegram od Luisy Max-Ehrlerové a za rekordních 2.428,40 zl. obraz V době letní H. W. B. Davise z Glaslynu ve Walesu. Dále byla za 400 zl. získána socha Neapolitán od Achilla d´Orsiho z Neapole. Pro Galerii žijících umělců byly zakoupeny dvě olejomalby: za 209,99 zl. Orlikova Podzimní píseň a za 242,59 zl. Břízy na podzim od Williama Padgetta z Londýna.

Celkový počet vystavujících umělců a umělkyň dosáhl čísla 510. Mezi městy, odkud byla díla zasílána, si výsadní postavení udržel Mnichov (včetně blízkých obcí Gern, Hohenschäftlarn a Nymphenburg) se 108 jmény, což činí 21,18 %. Celkové zastoupení tehdejšího Německa s 208 jmény přesahuje 40%, z toho bylo 34 z Berlína (včetně Wilmersdorfu a Charlottenburgu), 27 z Düsseldorfu, 10 z Drážďan, 9 z Karlsruhe, 6 ze Stuttgartu (včetně Cannstadtu), 3 z Hamburku, po 2 z Vratislavi a Výmaru a po 1 ze sedmi dalších míst (Augsburg, Baden-Baden, Dachau, Norimberk aj.). Rakousko-Uhersko bylo působištěm 154 umělců, ovšem jen jeden pocházel z Uher – z Budapešti, zatímco Praha s blízkou Zbraslaví byla uvedena u 72 jmen, dalších deset míst v Čechách (např. Cheb, Chýnov, Plzeň) a na Moravě (Kroměříž) pak u dalších 10 jmen. Vídeň (včetně Schwechatu) zastupovalo 60 umělců, Terst 6 a po 1 Ljubljanu, Pulu, Krakov, Salcburk a Klausen v jižním Tyrolsku. Vzrůstající oblibu děl italských nebo v Itálii působících umělců dokazuje číslo 51, tj. 10%: kromě Říma (21) a Neapole (5) se na něm podílela zejména severoitalská města Milán (11), Benátky (8) či Turín (1). Naopak zastoupení belgických umělců mělo oproti předchozím decenniím relativně sestupnou tendenci, bylo jich 23, z toho 11 z Bruselu a 10 z Antverp. Výrazně poklesl podíl polských měst: kromě již zmíněného Krakova byla zastoupena pouze Varšava se 2 jmény. Z Paříže zaslalo svá díla 24 umělců a z Francie ještě další 2, z Holandska 11, ze Španělska 3, z Norska 2 a ze Švýcarska 1. Výrazným fenoménem středoevropských salonů devadesátých let je relativně velký podíl umělců, převážně krajinářů, z Velké Británie. V Praze měli premiéru v počtu 29: z toho 17 bylo z Anglie (16 z Londýna a blízkého Dyrehamu), 11 ze Skotska (výběr z okruhu The Glasgow Boys byl prezentován v menší samostatné místnosti) a 1 z Walesu.

Karel Matěj Čapek uvedl ve své recenzi na prvním místě a jako nejvítanější hosty Francouze, z nichž „nedostavili se letos ti, kteří loni byli největší chloubou Rudolfina, ale Dupré, Saintpierre, Nozal, Moreau de Tours, Dagnaux, Aublet, Saïn, Mengin z Pařížanů a Courtens a Charpentier z Belgičanů nejsou nikterak jména druhé třídy“ [Čapek 1895, s. 275]. Ze současné perspektivy však tito umělci nepatří ke známým; nyní by zaujal asi jen poměrně úzký výběr jmen vystavujících umělců: v Římě působící Polák Henryk Siemiradzki, Angličan William Stott of Oldham, skotský krajinář Robert Macaulay Stevenson či italský sochař Medardo Rosso. Moderní tvorbu z Německa reprezentovaly obrazy Alberta Kellera, Maxe Liebermanna, Waltera Leistikowa a Ludwiga von Hofmanna, jakož i lepty Maxe Klingera; největší odpor vzbudil Hofmann domnělou hrubostí své malby.

Pokud jde o české umění, v tomto roce bylo rozptýlené do více sálů. K vrcholům výstavy patřila podle recenzentů Mužská podobizna (Josefa Hlávky) od Vojtěcha Hynaise, čtyři kabinetní historická díla a další Hlávkův portrét od Václava Brožíka, obrazy Ctirad a Šárka a Anděl míru Františka Doubka, Muzika Josefa Douby, Noc a Podzim Josefa Schussera, Jaro K. V. Maška, Marina a Zápas tritonů Beneše Knüpfera a Ženíškova podobizna císaře Františka Josefa I., malovaná podle živého modelu, chodský žánr V chudém kraji Jaroslava Špillara, Křesťanská mučednice Jakuba Schikanedera, obří plátno Sardanapal Theodora Hilšera, Syrinx Gabriela Maxe, Telegram Luisy Max-Ehrlerové a Symfonie ve žluti Kateřiny Kubínové; mezi krajináři byli oceněni Václav Jansa a Karel Liebscher, Václav Radimský a Zdenka Braunerová, Ludvík Csordák a Ferdinand Engelmüller [viz Čapek 1895; Tyršová 1895; Weitenweber 1895]. Dva reliéfy a kresba mladého Františka Bílka byly pro recenzenty téměř nesrozumitelné, avšak i tradiční kritička rozpoznala modernost jejich hlubokého „fondu duševního“, jenž „dosud v umění našem schází“ [Tyršová 1895, s. 549], byť měla výhrady k domnělému porušování zákonů sochařského umění [Tyršová 1895., s. 672].

Aleš Filip

Citovaná literatura

Čapek 1895: Karel Matěj Čapek Chod, 56. výroční výstava umělecká v Rudolfině, Světozor XXIX, 1894–1895, s. 275, 286, 298–299, 310–311, 333–334, 346, 359–360, 371, 383–384

Lorenzo 1895: Lorenzo [Tomáš Garigue Masaryk – Charlotta Garrigue Masaryková], 56. Výroční výstava Krasoumné jednoty, Naše doba II, 1894–1895, s. 722–724

Tyršová 1895: Renáta Tyršová, Výroční umělecká výstava v Rudolfině, Osvěta XXV, 1895, s. 546–552, 663–673

Weitenweber 1895: V. W. [Vilém Weitenweber], Výroční výstava Krasoumné jednoty v pražském Rudolfinu, Zlatá PrahaXII, 1894–1895, s. 275, 283, 298, 310–311, 355, 372, 395, 418–419

Další literatura

Jakub Bachtík – Lukáš Duchek – Jakub Jareš (edd.), Chrám umění: Rudolfinum, Praha 2020

Aleš Filip – Roman Musil (edd.), Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výtvarná scéna 1870–1914, Brno – Plzeň 2021

Anna Masaryková, Cizí umělci na výstavách Krasoumné jednoty v Praze, in: Jaroslav Pešina (ed.), Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Praha 1965, s. 199–205

Vladimír Novotný, Sto let Krasoumné jednoty, Praha 1935

Vít Vlnas (ed.), Obrazárna v Čechách 1796–1918. (Kat. výst.) Praha – Národní galerie v Praze 1996

Archivní zdroje

Archiv Národní galerie v Praze, fond SVPU, sign. AA 1014, Seznamy soukromých nákupů na výstavách Krasoumné jednoty

Anonym, Výroční výstava v Rudolfině, Národní listy XXXV, 1895, č. 96, 7. 4., s. 3

Anonym, Výroční výstava v domě umělců, Národní listy XXXV, 1895, č. 149, 31. 5., s. 2

Anonym, Výroční výstava v Rudolfinu, Národní politika XIII, 1895, č. 108, 20. 4., s. 2

Anonym, Kunstverein für Böhmen in Prag, Prager Tagblatt XIX, 1895, č. 150, 1. 6., s. 5

Anonym [Vilém Weitenweber], Výroční výstava v pražském Rudolfině, Světozor XXIX, 1894–1895, s. 348