Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava pořádaná Německočeským svazem umělců [Deutschböhmischer Künstlerbund, dále jen Svaz] se odehrávala v měsících únoru a březnu roku 1910 v pražském Rudolfinu. Její personální složení a atmosféra navazuje na situaci, kdy v minulých letech došlo na scéně německočeského umění k rozkolu mezi mladší a starší generací výtvarníků a vydělením starší generace ze Spolku německých výtvarných umělců v Čechách [Verein deutscher bildender Künstler in Böhmen, dále jen Spolek] vznikl roku 1909 samostatný Svaz. V jeho čele figurovali v roce 1910 jako předseda Franz Metzner, jeho zástupce Karl Krattner, jednatel August Bröms a pokladník Josef Zasche. Dalšími členy úzkého vedení byli jmenováni Emanuel Hegenbarth, Wenzel Franz Jäger, Rudolf Jettmar, Emil Orlik a Franz Thiele [katalog 1910], tedy vesměs ti, kteří od roku 1895 budovali Spolek.

Dochovaný výstavní katalog z roku 1910 umožňuje rekonstrukci nejen výstavy, ale i situace v obou spolcích. Představeno bylo celkem 269 položek, maleb, grafik, kreseb, soch, předmětů uměleckého řemesla, návrhů, skic a studií. Jméno každého z vystavujících bylo doplněno buď zkratkou B (Svaz), či V (Spolek), nebo zůstalo bez specifikace spolkové příslušnosti. Členy Svazu byli Carl Otto Czeska, Lilli Gödl-Brandhuber, Emil Orlik, Franz Metzner, Heinrich Hönich, Wenzel Franz Jäger, Eduard Ameseder, Ferdinand Michl, Richard Müller, Wenzel Wirkner, Walther Klemm, Konstantin Korzendörfer, Franz Thiele, Rudolf Jettmar, Emanuel Hegenbarth, Adalbert Martinka, Karl Krattner, August Roth, Karl Schade, Richard Teschner, Ludwig Hujer, Arnold Hartig, Karl Thiemann, Rudolf Bitzan, dvojice Michael Powolny a Berthold Löffler.

Mezi zástupce Spolku patřili Georg Kars, Paul Lumnitzer, Fritz Lederer, Willi Nowak, Fritz Gärtner, Robert Knoebel, Marie Waltl, Karl Wilfert, Georg Jilovsky, Otty Schneider, Sidonie Stäger-Springer, Anna Schrutz, Moriz Melzer, Alois Rieber, Fritz Kraus a Adolf Mayerl.

V katalogu se objevují také jména bez uvedení spolkové příslušnosti: Ferdinand Opitz, Erzsi Szegfy-Koppe, Ernst Paul, Anton Schück, Georg Koppe, Gustav Klimt, Emanuela Šedivy, Fides Karny, Rudolf Prade, Josef Krombholz, Julius Singer, Johanna Meier-Michl, Julius Schmiedl ve spolupráci s K. H. Göttlichem, architektonické duo Max Kühn a Heinrich Fanta a sochaři Emil Meier a Adolf Henke. 

Spolková roztříštěnost a animozity starší generace vůči uměleckým projevům té nastupující vedly sice od roku 1908 k rozkolu, ale nutnost prezentace a finanční zajištění celé akce donutily nakonec oba tábory opět spolupracovat. Přizvání dalších autorů, zejména žen, pak může být dokladem nejen otevřenosti, ale i nutnosti smysluplně zaplnit svěřený prostor. 

O největší senzaci se postaral ještě před otevřením přehlídky Carl Otto Czeschka, jehož pět studií – aktů, bylo pod dohledem policie svěšeno a jejich vystavení zakázáno. Zvláštní pozornost byla v tisku věnována předsedovi Svazu, sochaři Franzi Metznerovi, jehož díla byla nainstalována samostatně do dvou výstavních sálů. Představil mimo jiné návrhy monumentální figury a další dílčí části pro pomník bitvy národů v Lipsku. Emil Utitz, který přinesl nejrozsáhlejší recenzi výstavy, toto dílo zhodnotil slovy: „[...] postavy zde zobrazené pro památník Bitvy národů v Lipsku znamenají něco velmi jedinečného a obdivuhodného v sochařství naší doby.“ Samostatný výstavní sál obsadil také Emil Orlik, u něhož Utitz ocenil „nové vynikající lepty a některé květiny a kousky ovoce, dva portréty, velký ženský akt, některé krajiny atd.“ Pozornost věnoval i mladší generaci, Georgu Karsovi a Willi Nowakovi [Utitz 1909–1910].

Pokud Utitz píše, že „můžeme tedy tuto výstavu přivítat s velkým, radostným zadostiučiněním jako jistou známku našeho kvetoucího a posilujícího uměleckého života“ [ibidem], otevírá přispěvovatel čtrnáctideníku Rozkvět svou recenzi následovně: „Výstava v Rudolfinu, početně hojně obeslaná (269 čísel katalogu) řadou jmen, která nemají nic společného, vyjímaje snad firmu, která však opět rozpadá se na V (Verein) а В (Bund). Zdá se, jakoby sestavena byla z nutnosti a na kvap, beze všeho vnitřního založení a vztahů, jakoby šlo jen o to, za každou cenu vystaviti tolik a tolik prací tolika a tolika jmen. Naprostý nedostatek ukázněnosti, určitého programu, který jsme zvyklí předpokládati u skupin pospolitě vystupujících, činil dojem celkové roztříštěnosti, čemu ještě napomáhali rozdíly umělecké potence jednotlivců. [...] Primát vyhradili si jména: Fr. Metzner, Emil Orlik, Aug. Brömse, Walter Klemm a Jiří Kars.“ [Sp. 1910]

Orlika i Metznera si všiml i Karel Čapek. Nekritizuje tematickou roztříštěnost, ale výstava podle něho „postrádá věcí vážnějších“ [Bratři Čapkové 1910]. Orlika Čapek pojmenoval umělcem s „talentem aranžéra, [...] který chce baviti svého diváka půvabným nápadem, koketním vkusem […] je mnohdy roztomilý, často povrchní a vždycky lehký.“ Czeschku označil za „ornamentika a stylizátora plného ducha“. Ocenil jeho originální stylizaci a dekorativní vtip a podle jeho smýšlení „Metzner důsledně setrvává při svém sochařském kánonu, který monumentálnost nahrazuje robustností. Tvrdě a drsně jsou vymodelovány jeho plastiky a ani pod drapérií jim nejsou odpuštěny svaly, onen řeznický půvab atletičnosti, tak drahý Metznerovi; ale konečný dojem jest pocit násilnosti, surovosti a špatné síly, jež se stala manýrou.“

Za nejlepší obrazy výstavy, „s nimiž asi výstavní porota nevěděla si rady,“ označil na stránkách Venkova Edvard Bém práce Georga Karse, všiml si také, stejně jako ostatní recenzenti děl Emila Orlika a Franze Metznera. Jeho výčtu a hodnocení předchází nemilosrdný odstavec glosující situaci na poli umění Němců z Čech: „Sdružení [...] trpící nedostatkem vnitřního základu a umělecké nutnosti, vzniklo uměle. Nemá v Čechách půdy, ani tradice, většina jeho členů umělecky vyrostla mimo Čechy a žijí v cizině. Je také těžko myslitelná nějaká výtvarná kultura německých ostrovů u pohraničního území, kde žije se v duchové odvislosti buď na Vídni nebo Berlínu. [...] Milionový dar císařův Moderní galerii české, jehož Němci chytře využili k získání polovice pro své německé umění z Čech, je jediným základem a podnětem tohoto sdružení.“ [Bém 1910]

Podobně jako u jiných přehlídek německočeského umění se i u této z konce zimy roku 1910 setkáváme s diametrálně odlišnými hodnoceními ze strany českého a německojazyčného tisku. Tento stav je možné interpretovat jako doklad stále vyhrocenějšího stavu nejen uměnímilovné společnosti.

Anna Glaserová

Citovaná literatura

Bém 1910: Edvard Bém, Výstava Němců z Čech, Venkov V, 1910, 17. 3., s. 9–10

Bratři Čapkové 1910: B. Č. [Karel Čapek – Josef Čapek], Deutsch-böhmischer Künstlerbund. (Rudolfinum.), Stopa I, 1910, č. 8, s. 250, in: Karel Čapek, Spisy: O umění a kultuře, Praha 1984, s. 119–120

katalog 1910: Deutschböhmischer Künstlerbund: výstava pořádaná Krasoumnou jednotou pro Čechy (kat. výst.),Rudolfinum, únor – březen 1910, Krasoumná jednota pro Čechy 1910

Sp. 1910: Jaroslav Sp., Deutschböhmischer Künstlerbund, Rozkvět: obrázkový čtrnáctideník III, 1910, č. 8, s. 250–251

Utitz 1909–1910: Emil Utitz, Von Ausstellungen und Sammlungen, Prag, Die Kunst für alle: Malerei, Plastik, Graphik, Architektur XXV, 1909–1910, s. 333–334

Archivní zdroje

AHMP, fond MHMP II, Národní výbor hlavního města Prahy, odbor vnitřních věcí, spolkový katastr, sign. IX/0212

Anonym, Ausstellung des deutschböhmischen Künstlerbundes, Prager Tagblatt XXXIV, 11. 2. 1910, č. 42, s. 9

Anonym, Verbotene Ausstellung von Bildern, Prager Tagblatt XXXIV, 15. 2. 1910, č. 46 (večerní vydání), s. 2

Anonym, Ausstellung deutschböhmischer Künstler, Prager Tagblatt XXXIV, 16. 2. 1910, č. 47 (večerní vydání), s. 2

Anonym, Die Ausstellung des Deutschböhmischen Künstlerbundes, Prager Tagblatt XXXIV, 20. 2. 1910, č. 51, s. 15