Ruští legionáři – výtvarníci | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

V únoru 1921 byla v Obecním domě v Praze zahájena putovní výstava věnovaná obrazovým dokumentům, jež legionářští malíři přivezli z Ruska. Expozice nazvaná Ruští legionáři-výtvarníci byla prezentovaná nejprve v Praze v Obecním domě a posléze z důvodu větších výstavních prostor přemístěna do Klementina (3. 2.–31. 5. 1921). Následně byla reprízována v Brně, Českých Budějovicích a v Hradci Králové (23. 10.– 6. 11. 1921) [Pospíšilová 2018, s. 138]. Organizátorem byl Památník odboje, který po skončení repríz umístil prezentovaná díla do legionářské obrazárny v letohrádku Hvězda. Výstava byla realizována v návaznosti na prezentace legionářského umění, jež proběhly v předchozích dvou letech, konkrétně na výstavy Obrazy z bojišť Francie, Náš odboj a Obrazy bojišť. Na rozdíl od těchto expozic, které se soustředily na představení míst, kde se za války odehrály boje, krajinných scenérií, žánrových výjevů, případně fotografií z Francie a Itálie, byly na výstavě Ruských legionářů-výtvarníků vystaveny obrazy ze studijních zájezdů legionářských výtvarníků do Japonska, Číny a Indie a z cesty do vlasti kolem světa. Celkem bylo na této vystavě představeno dvě stě dvacet čtyři prací – akvarelů, kreseb, olejů a několik grafik

Studijní cesty do Japonska, Číny a Indie byly organizovány během čekání na repatriaci Informačně osvětovým odboremve Vladivostoku [Petišková 2008, XXXV–XLVI]. Umělci se mimo samotnou trasu vojska vydávali do těchto exotických destinací na vlastní pěst sami i ve skupinách. Malířská výprava do Japonska se uskutečnila v roce 1919 a zúčastnili se jí Jaroslav Otmar, Petr Pištělka, František Miroslav Smolka a Otto Matoušek. Jejich úkolem bylo zaznamenat památná japonská místa a přírodní krásy. Na výstavě se promítli jejich postřehy z Tokia, Okicu, Čoši a Ytako. Do Číny se na studijní cestu dostal architekt Vilém Kvasnička, autor expozice obrazárny v letohrádku Hvězda, který zde zachytil pekingskou architekturu. O tom, že prosadit zájezdy na takto vzdálená místa nebylo samo o sobě nic jednoduchého, svědčí Kvasničkova suplika směrem k SVU Mánes, aby důležitost zahraničních cest obhajovalo u vlády. Pochopení, i když ne finanční podpory, se Kvasničkovi dostalo od Zdeňka Wirtha, který cesty hodnotil jako zajímavé vzhledem k tomu, že Čína a Japonsko jsou zeměmi „pro dnešní umění vysoce zajímavé a důležité“ [Klička 2015, s. 96].

Kromě materiálu z Japonska a Číny vystavovali malíři své výtvarné postřehy z repatriační cesty do vlasti, konkrétně z Colomba na Srí Lance, Hong Kongu, Singapuru a především malířské záznamy z Ruska – Vladivostoku, Sibiře, Uralu a Mandžurie. Jejich autory byli Viktor Nikodem, Jaroslav Malý, Jindřich Vlček a František Parolek. Mezi zobrazenými tématy se objevily jak žánrové scény ze života místních lidí, tak krajinné výjevy, divoká příroda a památky. Téměř chyběla díla alegorická, symbolická a zobrazení z vojenské historie. .

Nejpočetněji bylo zastoupeno impresionistické krajinářství „jako výtvarně nejméně obtížný projev“, jak konstatoval Viktor Nikodem v úvodu výstavního katalogu [Nikodem 1921, s. 7]. Sám autor těchto slov byl mimo jiné práce zastoupen akvarelem nazvaným Ostrov před Honkongem (č. kat. 78), jež plně naplňoval tuto charakteristiku. Před smaragdově zelený ostrov s vysokými pobřežními skálami, jež vystupuje z moře a mračného nebe, umístil malíř romantickou plachetnici s napnutými plachtami. Objemy vybudoval pomocí skvrn kladených v různých barevných odstínech vedle sebe tak, aby vyvolávaly dojem hloubky a intenzity. Otto Matoušek vystavil cyklus monumentálně pojatých linorytů (č kat. 51–69), které dokumentovaly návrat československých vojáků do vlasti [Pospíšilová 2018, s. 138]. Dva z nich – bez udání názvu – jsou e výstavním katalogu také vyobrazeny. Lze snad předpokládat, že v prvním případě se jedná o zobrazení těplušky, kde jsou ústředním bodem kompozice oválná kamna s jednoduchým kouřovodem, kolem kterých sedí muži na palandách za svitu olejové lampy. Druhá grafika představuje exteriér vlakové soupravy s muži na střechách vagonů, vlajícím praporem a kulometem. Není zcela patrné, zda se jedná o bojovou akci nebo vítání projíždějících vlaků. Tímto cyklem dokázal Matoušek jako jeden z mála podat válku bez její přehnané glorifikace. Poukázal na zabíjení, strádání, opuštěnost a touhu po domově [Nikodem 1921s. 6]. Svůj grafický rukopis založil na razantních vrypech rydla a černo bílé barevnosti. Celý cyklus pětadvaceti grafik byl v roce 1925 vydán Památníkem odboje knižně pod názvem Jak jsme žili a bojovali na Rusi.

Práce vystavené na výstavě Ruští legionáři-výtvarníci vytvořily po jejím skončení hlavní část obrazárny v letohrádku Hvězda. Ruské části obrazárny bylo ve sbírce věnováno přes sedm set inventárních čísel. Na rozdíl od francouzské a italské sekce, jež byla zastoupena pouze dvě stě exempláři. Navíc oba hlavní autoři adjustace obrazárny, Jindřich Vlček a Otto Matoušek, kteří byli rovněž zastoupeni na výstavě Ruští legionáři-výtvarníci, byli prezentováni pěti sty malbami s ruskou tématikou [Anonym 1924]. Orientace obrazárny na Rusko byla pochopitelná z několika důvodů. Ruská legie byla nejpočetnější, měla největší vliv, neboť se vojensky vyznamenala v bitvě u Zborova. Od května 1917 stanul v jejím čele Tomáš Garrigue Masaryk. Kromě toho byla z uměleckého hlediska nejlépe organizovaná. Ve Vladivostoku vznikl Informačně-osvětový odbor, kde působilo zvláštní malířské oddělení. Jeho velitelem se stal sochař Josef Šebor, později zaměstnanec Památníku odboje. Každý oddíl disponoval vlastním malířem a z toho důvodu bylo materiálu z Ruska dost. Nejvíce dokumentů vzniklo v letech 1918 až 1920, kdy byl dán malířům po bojích na sibiřské magistrále volný čas k práci [Anonym 1922].

Z dnešního pohledu lze říci, že v případě ruských legií nebyla na rozdíl od legionářů bojujících ve Francii a Itálii natolik zdůrazněna atmosféra míst, kde se československé legie účastnily bojů. Důraz byl naopak dán na malířské záznamy každodenních strastí při cestě do vlasti a na obrazy dalekých cizích zemí, národů a kultur, kudy malíři, sochaři i architekti za své legionářské služby prošli. Jak ovšem upozornil Viktor Nikodem „zájem výtvarný nebyl zde přirozeně čímsi prvotním a nejpřednějším“ [Nikodem 1921, s. 8]. Smyslem prací bylo podat obrazový záznam ze života a činnosti legií, stejně jako prostředí, v němž se vytvářely. Tyto „letmé záznamy a bezprostřední imprese“ měly na jedné straně ukázat strastiplný život československých legionářů v Rusku, na druhé straně měly upoutat také ty diváky, pro které nebyla vojenská tématika zajímavá. V neposlední řadě měly malby přiblížit Středoevropanům exotické země se všemi jejich krásami i nástrahami. Dnes jsou tyto cenné obrazové dokumenty uchovávány ve sbírkách Vojenského historického ústavu a nejsou běžně přístupné veřejnosti. VHU nedisponuje žádným veřejně přístupným katalogem svých sbírek (v tištěné ani online verzi), který by badatelům poskytl alespoň základní představu o jejich podobě a jejich studium je proto značně obtížné.

Pavla Mikešová

Citovaná literatura

Anonym 1922: Anonym, Československé legie v Rusku. Malířské dokumenty, 1922, nepag.

Anonym 1924: Anonym, Z dějin československých legií, in: Anonym, Katalog sbírky obrazů ve Hvězdě, Praha 1924

Klička 2015: Tomáš Klička, Výstavní prezentace legionářského umění v období první republiky (dipl. práce), Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha 2015, s. 96

Nikodem 1921: Viktor Nikodem, Úvodem, in: Katalog výstavy ruských legionářů výtvarníků, Přerov 1921, s. 3–8

Petišková 2008: Terezie Petišková, Malba dvacátého století ve sbírkách Vojenského historického ústavu Praha, in: Petr Ingerle, Ilona Krbcová, Tereza Petišková, Pole tvůrčí a válečná. Výtvarné umění ze sbírek Vojenského historického ústavu Praha (kat. výst.), Moravská galerie v Brně 2008, s. XXXV–XLVI

Pospíšilová 2018: Jaroslava Pospíšilová, Královehradecké muzeum a péče o legionářské tradice, in: Klára Zářecká (ed.), Na bojištích I. světové války, Hradec Králové 2018, s. 135–144