Sto let českého umění 1830–1930 | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava Sto let českého umění byla přelomovou výstavou Spolku výtvarných umělců Mánes. Šlo o jeho 153. členskou výstavu, ale o první, která se konala v nové Spolkové budově na Riegrově nábřeží, postavené podle návrhu předsedy spolku Otakara Novotného.

Výstava byla jedním z vůbec prvních pokusů o velkou soubornou retrospektivu českého umění. První obdobná výstava zaměřující se na české umění posledních sta let se konala v roce 1891 v rámci Všeobecné zemské výstavy. Mánes se mohl inspirovat i v Paříži, kde dvě podobné výstavy s názvem Cent ans de la peinture française proběhly v roce 1922 a na jaře 1930 [Urban 1930].

Výstava se konala pod protektorátem prezidenta Masaryka a byla zahájena 31. října 1930. Vernisáž, spojená se slavnostním otevřením nové budovy, byla vzhledem k výlučnému postavení spolku velkou společenskou událostí. Úvodní slovo pronesl předseda Novotný, který zmínil, že spolek touto výstavou skládá hold minulosti, ale zároveň dokořán otevírá dveře umělecké budoucnosti. Promluvili také čestní předsedové výstavy – ministři Beneš a Dérer spolu s primátorem Baxou. O spolku a jeho nové budově hovořili profesoři Hofbauer a Matějček a proslovy zakončil architekt Jurkovič příspěvkem o Slovenské umělecké besedě.

Autory koncepce výstavy byli historikové umění, avšak do podoby její moderní části výrazně zasáhl spolkový výbor. Základní ideou bylo představit i méně známá díla, z nichž některá byla dokonce vystavena vůbec poprvé, a dotvořit tak obraz o vývoji českého umění, který poskytovala Moderní galerie. Z té pocházela asi třetina vystavených děl, malou část zapůjčily veřejné instituce, naprostá většina zápůjček ovšem pocházela ze soukromých sbírek. Pokus o tuto syntézu byl recenzenty hodnocen veskrze kladně.

Úvod k výstavě, publikovaný v katalogu, sestavil Antonín Matějček. Pro snazší orientaci rozřadil dlouhý časový záběr výstavy do menších celků. Jeho kategorizace se opírala o rok 1848, který podle něj odděluje doby plného rozvinutí romantismu a realismu. Pozornost věnoval také tzv. generaci Národního divadla a umění doby přelomu století. Matějčkem popsaný vývoj završuje generace, která nastoupila kolem roku 1910 a byla tedy v době konání výstavy současná.

Katalogová hesla zpracovala Hana Frankensteinová-Volavková. Katalog obsahoval na 450 čísel, mezi nimiž se nacházely malby, kresby, grafiky, sochy i fotografie architektur, a byl na svou dobu poměrně mohutný. Kromě množství reprodukcí nabízel i základní životopisná data umělců a detailní informace o vystavených dílech, včetně současného vlastníka. Jak ovšem zmínila kritika Práva lidu [Anonym 1931], toto podrobné katalogové zpracování se vůbec nepropsalo do instalace. Zcela zde chyběly popisy děl, byla pod nimi pouze čísla odkazující ke katalogu, a tudíž návštěvník, který si koupi katalogu nemohl dovolit, zůstal zcela bez informací.

Výstava byla instalována v hlavním a vedlejším sále budovy, přičemž vedlejší byl rozdělen příčkami na několik menších kójí. Výsadní pozici v hlavním sále zaujímal Josef Mánes, společně s ním a jeho současníky zde ovšem byla vystavena i díla modernistů. Juxtapozice klasického a soudobého umění nebyla v tehdejší instalační praxi obvyklá a recenzenti tuto koncepci ignorující chronologické členění převážně ostře kritizovali. Až na výjimky ji považovali za nedůstojnou vůči „skutečným mistrům“. Negativně hodnoceno bylo i samotné rozdělení výstavy do dvou sálů, protože ve vedlejším se někteří autoři opakovali, což podle recenzentů působilo zmatečně.

Obrazy visely v hlavním sále až ve třech řadách nad sebou, a proto díla na nejvyšších místech si divák podle mnohých kritiků nemohl detailně prohlédnout. Často byla navíc umístěna velmi blízko u sebe, a tak se „jeden obraz bil s druhým“ [Ströbel 1930]. Tento typ tradiční salónní instalace byl už tehdy považován za zastaralý, a proto byl kritizován. Recenzentům vadil i fakt, že plastiky bránily většímu odstupu od obrazů [Nikodem 1930]. Jeden z obhájců výstavy Jaromír Pečírka však tuto instalaci hájil tím, že vysoké stěny takové uspořádání přímo vyžadují, a navíc k němu bylo nutné přistoupit vzhledem k velkému počtu děl [Pečírka 1930a].

Přestože název výstavy vytyčil jako roky jejího zájmu léta 1830–1930, vystaveno bylo i několik málo děl vzniklých před rokem 1830 (například malby Antonína Mánesa či Františka Tkadlíka). Šlo o zcela uměle vytvořený mezník, který odpovídal stoletému zaokrouhlení k datu výstavy, z hlediska vývoje českého umění ale nešlo o žádný výrazný zlom. Jeho použití nicméně rozpoutalo diskusi o periodizaci umění raného 19. století a otázkách stylového vývoje, kterým nebylo až doposud věnováno příliš pozornosti.

Vtěsnat celistvý vývoj českého umění posledních více než sta let do pouhých dvou sálů byl pochopitelně těžký úkol a výstava takovéhoto rozsahu musela nutně být z dobového hlediska torzem. Komitét výstavy původně počítal s vystavením více čísel, kvůli nedostatku místa ale musel tento plán zredukovat a několik již půjčených děl nakonec do výstavy zařazeno nebylo. Mnoho umělců, z dnešního pohledu zásadních, tak ve výstavě chybělo, což bylo snad nejčastější výtkou dobových kritik. Ani jediným dílem zde například nebyly zastoupeny takové osobnosti jako Bedřich Havránek, Alfons Mucha nebo Jakub Schikaneder. To ještě podnítilo kritiky, kteří upozorňovali na nepoměr prostoru, jenž byl jednotlivým epochám dán. Dílům vzniklým v období 1900–1930 bylo vyhrazeno více místa než předchozím sedmdesáti rokům. Výběr moderních umělců byl navíc podle mnohých recenzentů tendenční a v rámci spolkové politiky dával přednost členům Mánesa. Na výstavě se tak objevila i díla umělců, které dnes za kanonické nepovažujeme.

Jak ovšem zmínily Lidové listy, výstava šla za určitými hledisky a jasně ukázala, že současnost staví na tradici [V. H. 1930]. To, že někteří umělci chyběli, se tak nejevilo jako podstatné: nemělo totiž jít o historickou výstavu, autoři přiznali koncept zkratky, který byl vzhledem k nedostatku prostoru nutný. Jednotlivá období byla vymezena těmi nejzásadnějšími díly, a spíše než úplnosti, byla dána přednost názornosti [Pečírka 1930b].

Výjimečnost výstavy spočívala především v pokusu o co nejucelenější retrospektivní obraz českého umění, a to skrze interpretativní metodu, ne kompletní vývojovou řadu. Jako jedna z prvních byla založena na nechronologické a konfrontační instalaci. Pozoruhodná je i snaha o vystavení zásadního počtu děl ze soukromých sbírek, s nimiž veřejnost dosud nebyla seznámena.

Výstava trvala pouhé dva měsíce, byla otevřená denně od 9 do 17 hodin a navštívilo ji rekordních 20 000 lidí. Číslo samo o sobě nezní v souvislosti s počty návštěvníků jiných velkých výstav první třetiny 20. století nijak vysoce. Například Mánesovu výstavu v Topičově salonu roku 1920 navštívilo 23 000 lidí, trvala však dvakrát déle. Lidové noviny [čeh. 1931] velkou návštěvnost shrnuly následovně: „Mezi výstavami, které Mánes až dosud v Praze uspořádal, nebyla ještě žádná předmětem takového zájmu jako tato“.

Tereza Štěpánová