Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava židovských umělců 19. a 20. století, která se uskutečnila v paláci Fénix na Václavském náměstí v únoru roku 1930, vzbudila ve společnosti velký ohlas. Již v úvodu katalogu píše odborný garant výstavy Hugo Feigl, že tato odezva nebyla všude stejná. Obzvlášť německy psaný tisk se k výstavě stavěl poměrně kriticky, nerozuměl především otázce vydělování židovských umělců. Hlavním obráncem výstavy byl samotný „kurátor“ přehlídky, podle jeho textu v katalogu propojoval všechna vystavená díla „společný prvek, který bychom rádi označili jako zůstatek zvláštního židovského duševního komplexu, zůstatek, který odolal i tak mocné citové náplni pronikající asimilace,“ čímž je dána oprávněnost výstavy. Dále zmiňuje dobově rozšířený názor, že „v literatuře a hudbě může se národ bible opříti o tisíciletou tradici. Ve výtvarném umění se jí nedostává – proto též ono menší nadání Židů pro výtvarnictví“ [Feigl 1930]. Přesto je podle jeho mínění úctyhodné, co Židé vytvořili za posledních 60–70 let, kdy se uplatňují v malířství. Feigl zde implicitně reprezentuje postoj, že dějiny židovského umění se začaly psát až v době, kdy byli Židé oficiálně zrovnoprávněni a mohli vstoupit na výtvarné akademie. Dnešní pohled na židovské umění je v tomto ohledu poněkud odlišný, židovská emancipace se stala důležitým mezníkem v dějinách židovského umění, ale jistě ne jejím počátkem.

Pořadatelem výstavy, která do té doby neměla v Čechách obdoby, se stala pražská pobočka mezinárodní ženské organizace WIZO. Podobné přehlídky se konaly v zahraničí, například v Londýně roku 1906 nebo v Berlíně roku 1907. Na pražské výstavě se představilo celkem 48 židovských výtvarníků a v součtu bylo vystaveno 132 artefaktů. Katalog sice uvádí jen 120 exponátů, ale brněnský profesor Viktor Oppenheimer pod katalogovým číslem 109 vystavil celkem 13 portrétních bust z bronzu a mědi. Na výstavě přitom jednoznačně převažovala malířská a grafická díla (celkem 106 artefaktů), soch byl vystaveno pouze 25. Jednoznačně nejdražším obrazem se stalo blíže neurčené zátiší Marca Chagalla (v katalogu č. 26) malované olejovými barvami o rozměrech 80 x 65 cm, které stálo 30.800 Kč a bylo přibližně třikrát dražší než domácí díla. Součástí výstavy se podle novinových zpráv stala také přehlídka synagogálního užitého umění, v katalogu však zmíněna není.

Výstavu zahájila místopředsedkyně WIZO Irma Pollaková. V následujících čtrnácti dnech se pak uskutečnila dvě „matinée“: 9. února vystoupil historik umění Antonín Matějček a 17. února přednášel spisovatel a novinář Max Brod. Dále se konaly odborné prohlídky vedené Hugo Feiglem. 

Z důvodu pořádající sionisticky zaměřené organizace je důležitá Feiglova zmínka v katalogu o umění v mandátní Palestině: „Z palestinského pokusu o zemitou, zakořeněnou židovskou tvorbu nelze dosud odhadnouti vyhlídky do budoucnosti.“ I tato stručná zmínka vypovídá o jeho zájmu o umělecký vývoj v Palestině, kam každým rokem směřovalo více umělců (z Československa např. Ludvík Blum, Salomon Salomonowitz, oba zastoupeni na výstavě).   

První velké angažmá Židů v oblasti malířství spadá podle Feiglova názoru do období impresionismu, zároveň ale dodává, že „v kompozici však zhusta selhávají. K tomu se jim snad nedostává dostatečné vnitřní vyrovnanosti, citu tělesnosti, jež ztratili snad staletým trváním ghetta.“ [Feigl 1930] Dále vysvětluje, že největším impresionistům židovského původu, konkrétně Pissarovi, Israëlsovi a Liebermannovi, muselo být na výstavě vykázáno čestné místo. Pražským umělcům, kteří patřili k průkopníkům impresionismu, jako byl podle něho například Jiří Kars, Max Horb či jeho bratr Bedřich Feigl, přidělili zvláštní místnost. Zajímavé přitom je, že posledně uvedené umělce dnes vnímáme daleko více jako expresionisty, než impresionisty. 

Feigl dále zmiňuje, že „umění grafické je všeobecně pokládáno za formu projevu, která je Židům nejbližší“; zásadně však nesouhlasí s tehdy rozšířeným názorem,  „že v malé smyslové radosti Židů a jim vlastní převaze rozumu nad životem citovým našlo černobílé umění u nich obzvláštní předpoklady.“ [Feigl 1930] Závěrem svého úvodního textu zmiňuje, že z finančních a prostorových důvodů nemohli být zastoupení další zahraniční židovští umělci, jako byl například Pascin, Modigliani nebo Kandinsky (otázkou je, proč se objevuje v tomto výčtu, když byl pravoslavný křesťan). Důležitá je také poznámka, že jen mizivá menšina umělců se výstavy nezúčastnila kvůli svému osobnímu postoji. Jak se dovídáme z dobových recenzí, jednalo se především o Alfreda Justitze, Maxe Kopfa a jeho manželku Mary Durasovou. 

Nejvíce informací se o výstavě vedle drobného výstavního katalogu dovídáme z dobových novin a časopisů.  Umělecká periodika se věnovala především komplikovanému vztahu židovské tradice k umění. Volné směry, které vydával SVU Mánes, popíraly kvůli asimilaci „možnost vlastního židovského umění jako umění národního“ [Anonym 1930c]. Židovští umělci se měli vždy přiklonit k nějakému národnímu směru, například francouzskému impresionismu nebo německému expresionismu, nikdy proto nevytvořili vlastní umělecký směr. Jaromír Pečírka v Rozpravách Aventina výstavu hodnotil jako vzácnou příležitost spatřit originály významných malířů, ačkoliv jako celek působí nekoherentně.

Z českého denního tisku se vymyká recenze Josefa Čapka otištěná v Lidových novinách. V otázce židovského umění byl však velmi rezervovaný: „o nějakém speciálně židovském umění tu nelze mluviti“, židovští umělci se podle něj vyznačují iniciativností, vkusem a podnikavostí a „Chagall vnesl do expresionismu význačný židovský ráz“ [Čapek 1930]. Za pozornost dále stojí článek historika umění Václava Viléma Štěcha publikovaný v Českém slovu, který se snažil nalézt typické prvky a charakteristiky židovského umění. U Liebermanna nalézá smysl pro skutečnost, který je podle něj jeho největším přínosem německému malířství, a věcnost, jež prý koresponduje s údajnou židovskou střízlivostí. Jeho obrazy se mu stejně jako práce Israëlse zdají šedivé, což mělo souviset s údajnou židovskou nešikovností, malou manuální zručností, protože tento národ „žil a žije povětšinou především mozkem“ [Štech 1930]. Domnělá nešikovnost se měla stát určitou předností židovských malířů, a to proto, že zprostředkovává upřímnost jejich formy. Jedinou výjimkou je Pissaro, který „není nešikovný, ale nese jiný rys, a to neklid“ [Štech 1930], nevydržel však podle jeho mínění u jednoho stylu, a proto hledal pořád dál. U Metzingera a Chagalla uvádí barevnou tvrdost jako jeden z důkazů nedostatečné fantazie židovského malířství. Neopomíjí ani téma ironie: „Pravidelně je Žid velmi vtipný, na leckterém obrazu postřehneme sebe-ironizující pošklebek, tj. hořkost poznání a smutek z vědomí hranic“ [Štech 1930]. Štechova kritika je plná podobných klišé a stereotypů, některé přitom nemají daleko k latentnímu antisemitismu. Otázkou proto zůstává, jak je možné, že Štechovi je v úvodu katalogu děkováno, ačkoliv téma židovského umění uchopil tímto zjednodušujícím způsobem.

Z německy psaných novin vyniká Prager Tagblatt, který uveřejnil velmi kritickou recenzi Frisse Lehmanna. Přehlídka se snaží dokazovat existenci židovského umění, jež ale podle něj vůbec neexistuje. Forma se nezískává krví, nýbrž kulturním prostředím, v němž umělec žije. V ostře psané kritice zaznívají výrazy jako krev a národ v kontextu, který jasně odkazuje k národně sociálnímu smýšlení autora.  

Nejvíce recenzí a drobných zpráv přinesla židovská periodika. Rozvoj vydávaný Svazem Čechů-židů se k výstavě staví poměrně negativně: „Není v ní zhola nic specificky židovského, a ozývá-li se zde přece něco, co by ze stanoviska čistě židovského mohlo přesvědčovati a ujasňovati, pak je to jedině naprostá umělecká asimilace bez výhrady všech vystavovaných malířů židovského náboženství.“ [Anonym 1930a] Ve skutečnosti na výstavě byly představeny také obrazy s tradiční židovskou ikonografií, které tedy odkazují ke specifikům židovské kultury. Zdá se proto, že za tímto odsudkem stojí hlavně odmítnutí sionistického podtextu výstavy (organizátorem výstavy byla sionistická organizace). 

Velké množství článků otiskl během konání výstavy obzvlášť Selbstwehr, jehož příloha Blätter für die jüdische Frau byla finančně podporována právě pořádací organizací WIZO. Vedle recenzí položil týdeník vybraným umělcům 4 otázky: Jaký je Váš vztah k židovství (politický, náboženský, psychologický, celkový)? Za co byste poděkovali židovství a svému židovskému původu? Co si myslíte o zvláštním vztahu židovství a malířství, resp. výtvarného umění? Co si myslíte o sionistickém hnutí? Například Marc Chagall se ve své odpovědi zastával autentických tvůrců, kteří tvořili v ústraní a jejichž židovství bylo často zpochybňováno. Právě ti, například Pissarro, Modigliani nebo Spinoza, Einstein a Freud, jsou podle něho pravými židovskými velikány. 

Nejvíce textů otiskly Židovské zprávy, jejímž vydavatelem byl Ústřední svaz sionistický pro ČSR. Logické proto bylo sionistické zaměření publikovaných článků. František Gottlieb například píše o „židovské substanci“, která podle něj dokazuje, že existují společné rodové zkušenosti, z nichž umělci mohou čerpat. Dále uvádí, že sionismus má velkou zásluhu na tom, že umělcům vtiskl  myšlenku aktivního rodového umění. Jde o novodobý základ, na němž lze sebevědomě budovat. Max Brod si zase klade otázku: „Existuje židovské umění?“ Ve své stejnojmenné úvaze odpovídá kladně: „Společný židovský svéráz existuje v umění tak samozřejmě, jako existuje židovský životní rytmus, židovský temperament, židovský vtip“ [Brod 1930]. 

Výstava židovských umělců 19. a 20. století se stala důležitou společenskou a kulturní událostí nejenom v době, kdy se přehlídka konala. Šlo o historicky první a zároveň poslední velkou reprezentativní výstavu děl židovských umělců v Čechách.

Eva Janáčová

Citovaná literatura

Anonym 1930a: Rozvoj XXXVII, 1930, č. 6, s. 6

Anonym 1930b: Umění III, 1930, č. 2, s. 116

Anonym 1930c: Volné směry XXVII, 1930, č. 2, s. 273

Brod 1930: Max Brod, Existuje židovské umění?, Židovské zprávy VIII, 1930, č. 7., s. 2  

Čapek 1930: Josef Čapek, Výstava židovských umělců 19. a 20. století, Lidové noviny XXXVIII, 1930, 13. 2., s. 5

Feigl 1930: Výstava židovských umělců 19. a 20. století (kat. výst.), Praha 1930

Štech 1930: Václav Vilém Štěch, Židovské umění, České slovo XXIV, 1930, č. 13, 15. 2., s. 7

Další literatura

Lenka Hebáková, Pražská výstava židovského umění v roce 1930, Documenta Pragensia XX, 2002, s. 157–190

Lenka Hebáková, Výstava židovských umělců 19. a 20. století (dipl. práce), Praha 2001

Arno Pařík, Mezi Čechy a Němci, in: Mezery v historii 1890–1938. Polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi, Praha 1994, s. 32–33

Arno Pařík, Výstavní činnost Galerie Hugo Feigl, rukopis, Praha 2010

Anonym, Výstavu židovských umělců ..., Rozvoj. Týdeník českých pokrokových židů XXXVII, 1930, č. 6, s. 9

p., Výstava židovských umělců 19. a 20. století, Židovské zprávy XIII, 1930, č. 7., s. 4  

K., Výstava židovských umělců, Židovské zprávy XIII, 1930, č. 7., s. 4  

V. H., bez názvu, Lidové listy IX, 1930, č. 6, s. 6