Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výstava sudetoněmeckého umění v brněnském Domě umělců byla patrně největší přehlídkou umělecké tvorby spojované s kulturním milieu německy hovořících umělců a umělkyň z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném Československu. Motivací k jejímu uspořádání bylo více. Základní myšlenka se nesla v duchu přetrvávající potřeby nacionální sebereflexe, tj. prezentace německy hovořící výtvarné scény a obhajoby její existence, v návaznosti na předchozí souborné vystoupení českých, moravských a slezských Němců v Brně roku 1921. Bezprostředním impulzem se stala potřeba vyrovnat se s pocitem křivdy, vyvolaným omezením účasti části německy hovořících umělců s vazbami do Čech, na Moravu či do Slezska v rámci celostátní prezentace výtvarného umění na Výstavě soudobé kultury v Československu, která probíhala od května do září 1928 na brněnském výstavišti. Účast na této prestižní a silně medializované oficiální celostátní přehlídce byla totiž podmíněna mj. trvalým bydlištěm v Československu, což navzdory snaze o proporční zastoupení všech menšin vedlo k tomu, že účast byla odepřena řadě „krajanů“, tj. německy hovořících zástupců výtvarné scény, kteří sice byli neodmyslitelně spojeni částí svého života a tvorby s teritoriem tehdejšího Československa, ale po roce 1918 si za svá působiště zvolili zahraničí. Jednalo se mj. o autory jako Willi Nowak, Emil Orlik, Heinrich Hönich, Adolf Hölzel, Alfred Kubin či Friedrich Feigl, tedy umělce, jejichž tvorba je z dnešního pohledu významnou měrou vnímána jako součást kulturního odkazu českých zemí. V případě prvních tří šlo navíc o umělce, kteří byli profesory pražské akademie výtvarných umění nebo na tento post aspirovali.

Ideově šlo o pokus znovu ukázat komplexně a velkoryse celou šíři německy hovořící výtvarné scény, včetně oblasti architektury, a postavit tak etnicky německou vizuální kulturu v Československu jako určitý protipól k oficiální kultuře státní. Její pojetí odrážela paralelně probíhající Výstava soudobé kultury, na níž však rovněž část českých, moravských a slezských Němců byla zastoupena. 

Za výběrem děl českých Němců stáli historik umění Otto Kletzl, jeden z klíčových nacionálně uvažujících teoretiků zaměřených na německočeskou scénu, a malíř Maxim Kopf, komerčně úspěšný, demokraticky smýšlející umělec a agilní organizátor pražského uměleckého života českých Němců, budoucí spoluzakladatel Prager Secession. Jejich partnery se pro tento ojedinělý projekt stali činovníci spolku Mährischer Kunstverein [Moravského uměleckého spolku], kteří měli na starost výběr z Moravy a Slezska. Byli jimi předseda Moritz Hirsch, továrník Phillip Beran, Paul Bittner, malíř Eduard Csank a architekti Heinrich Fanta a Hanns Jakesch, kteří spolu s Kletzlem stáli za výslednou podobou instalace. Z této poměrně nesourodé konstelace vzešel výběr 138 jmen, včetně zhruba třech desítek krajanů a několika již zesnulých autorů. Celkem 340 děl z oblasti malby, kresby, grafiky, sochařství, užitého umění a architektonických návrhů zaplnilo obě podlaží brněnského Domu umělců.

Výstava ukázala skutečně všeobjímající, teritoriálně vcelku proporční průřez dobovou německy hovořící scénou s vazbami do Čech, Moravy a Slezska. Zahrnovala autory všech generací a až na několik málo výjimek si držela solidní úroveň, jakkoli se převážně jednalo o díla spíše konzervativní, tradicionalistická, odpovídající pojetí Heimatkunst. K výstavě vyšel 45 stránkový katalog bez reprodukcí, ale s úvodním nacionálně buditelským textem Otto Kletzla, akcentujícím spíše umělce starší a střední generace a cílícím na ozřejmení jejich účasti.

Podrobnější recenze věnovala výstavě německy tištěná periodika. Pro Deutsche Zeitung Bohemiarecenzoval výstavu přímo její spoluautor Otto Kletzl. Brněnské Tagesbote přineslo obsáhlou recenzi Viktora Oppenheimera. Oba recenzenti předestřeli okolnosti vzniku výstavy, tedy nemožnost uceleně prezentovat tvorbu krajanů v rámci německočeské scény, a dále se soustředili na popis a charakteristiky jednotlivých osobností či sekcí. Z obou recenzí se dozvídáme, že instalace sledovala zemskou příslušnost umělců a generační členění. Hlavní sál Künstlerhausu byl vyhrazen zavedeným moravským umělcům starší generace, naproti nim byla díla jejich generačních protějšků z Čech v čele Brömsem, Krattnerem, Orlikem atd. V „sále moderních“ [Kletzl 1928] se setkala díla moravských malířů Oskara Spielmanna, Josefa Eberhardta Kargera, Felixe Bibuse, Aloise Watznauera a Antona Brudera, naproti nim byly instalovány práce mladších a nejmladších českých Němců, Richarda Schröttera, Charlotte Schrötter-Radnitz, Maxima Kopfa a také Georga Karse. Další z postranních sálů byl věnován „konzervativnější skupině moravských a slezských Němců“ [Kletzl 1928], zde byli prezentováni Fritz Raida, Hugo Baar, Eduard Csank, Hugo Hodiener ad.

Výstava se konala v okamžiku, kdy se teprve formoval výraznější vstup nejmladší generace německy hovořících autorů na tuzemskou scénu. V expozici se tak na dálku setkávaly konzervativnější práce zavedených umělců střední a starší generace, nesoucí často stopy nacionálního uvažování a boje, spolu s aktuálními pařížskými či berlínskými impulzy, které v Praze, Brně, Liberci či Ostravě – spolu s reflexí každodenního života – v různé, více či méně přetransformované podobě právě začínaly více rezonovat. Celkový charakter výstavy byl proto spíše kaleidoskopický. Ačkoli nelze paušalizovat, přesto se z porovnání katalogů zdá, že větší část z dnešního pohledu nejzajímavějších děl německy hovořící produkce konce dvacátých let 20. století byla k vidění na Výstavě soudobé kultury. Paralelní výstava v Domě umělců nabídla spíše komplexní přehled všeho toho ostatního důležitého, co se do výběru na výstaviště už nevešlo. Už jen konání výstavy samotné ale ukázalo určitou životaschopnost německočeské scény, stejně jako pocit její sounáležitosti, který reflektovala tuzemská německy psaná média. 

Výstava sudetoněmeckého umění byla největší moderní, i když nacionálně motivovanou, meziválečnou přehlídkou německočeské scény. Stala se odrazovým můstkem ke kvalitativně vyhranějšímu vystoupení Prager Secession a také předobrazem dalších, více internacionálně laděných přehlídek německy hovořící scény z ČSR v Karlových Varech v letech 1930 a 1931, jimiž se doba ideologicky nefiltrovaných celostátních vystoupení německočeského umění v Československu uzavřela. 

Ivo Habán

Citovaná literatura

Kletzl 1928: Otto Kletzl, Junge sudetendeutsche Kunst. Ausstellung in Mährischen Kunstverein, Deutsche Zeitung Bohemia CI, 1928, č. 160, 7. 7., s. 6

Další literatura

Ivo Habán, Na dohled Vídně, ve stínu Prahy? Mährischer Kunstverein a Vereinigung deutscher bildender Künstler Mährens und Schlesiens „Scholle“, in: Anna Habánová (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Liberec – Řevnice 2013, s. 60–79

Ivo Habán, Brněnský dům umělců jako výstavní centrum německy hovořících umělců z Moravy, Slezska a Čech, in: Lubomír Slavíček – Jana Vránová (edd.), 100 let Domu umění města Brna (kat. výst.), Brno 2010, s. 71–96

Anonym, Die Ausstellung sudetendeutscher Künstler im Künstlerhaus, die Sonntag den …, Tagesbote LXXXVIII, 1928, č. 311, 5. 7., s. 6