Sudetendeutsche Künstler | Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820

komentář

Výstava s názvem Sudetoněmečtí umělci [Sudetendeutsche Künstler] byla prvním pokusem o soubornou prezentaci německy hovořící výtvarné scény v českých zemích po vzniku Československa. Byla koncipována na nacionálním principu a organizována jako výstava prodejní. Jednalo se o průřezovou, stylově ani generačně nikterak vyhraněnou přehlídku, které měla spíše buditelsko-obranný, propagační charakter. Výstava se měla uskutečnit na platformě spolku Metznerbund. Za její organizací stál iniciátor ideje Metznerbundu, profesor Akademie výtvarných umění v Praze Karl Krattner. Vzhledem k tomu, že v Praze se Krattnerovi nepodařilo zajistit odpovídající výstavní prostory – nedohodnul se se zástupci Krasoumné jednoty v Rudolfinu ani jinde – obrátil se na představitele Mährischer Kunstverein [Moravského uměleckého spolku], kteří souhlasili s uspořádáním výstavy v jejich prostorách, v brněnském Künstlerhausu [Domě umělců]. Skutečnost, že výstava nakonec nesla název Sudetendeutsche Künstler již naznačovala budoucí úskalí, která působení Metznerbundu na celostátní úrovni provázela po celé meziválečné období.

I po vzniku Československa pokračovalo prakticky ve všech oblastech kulturního života dvoukolejné česko-německé rozdělení aktivit a institucí, charakteristické pro poslední tři desetiletí monarchie, výtvarné umění nevyjímaje. Na základě nacionálního principu se v březnu roku 1920 z iniciativy Karla Krattnera konstituoval umělecký spolek Metznerbund. Kladl si za cíl zaštítit veškeré německy hovořící umělce a umělkyně v Čechách a poskytnout jim zázemí k tvorbě a odbytu v podmínkách nově vzniklého státu. Stejně tak usiloval o propojení uměnímilovných příznivců z řad německy hovořící společnosti. Původní idea počítala se vznikem krajských a místních skupin. Ty se postupně ustanovily v oblastech s výrazným zastoupením německy hovořící populace: v Praze, Chebu, Karlových Varech, Teplicích, Ústí nad Labem, Liberci, Jablonci nad Nisou a posléze i na Moravě – v Olomouci.

K ustavení Metznerbundu došlo zřejmě ne náhodou v Teplicích, a nikoli v Praze, kde se v té době již umělecky progresivnější část mladých německy hovořících výtvarníků sdružila do skupiny Die Pilger pod vedením Augusta Brömseho. Aktuální pražskou konstelaci sil viditelně odrážela i podoba instalace a katalogu výstavy Sudetendeutsche Künstler, v rámci níž byli členové Die Pilger prezentováni odděleně, v katalogu byli navíc uvedeni na prvním místě. Tento moment předznamenával budoucí odlišné postavení Prahy, ale i Brna, Opavy a Ostravy, kde se v průběhu meziválečného období v rámci německy hovořícího uměleckého spektra namísto všeobjímajících poboček Metznerbundu prosadila jiná uskupení – vesměs liberálnější a výtvarně o něco vyhraněnější skupiny či spolky, koncipované na bázi jury.

Výstava Sudetendeutsche Künstler nabídla umělecky zajímavou sekci rané expresionistické tvorby skupiny Die Pilger a dále určitý průřez produkce z německy hovořících oblastí z Čech, Moravy a Slezska. Celkem 49 autorů (z toho dvě ženy) prezentovalo obrazy, kresbu, grafiku, několik sochařských děl a také architektonické návrhy. Zastoupení jednotlivých umělců bylo spíše disproporční, jak co se týče regionů, tak množství a úrovně tvorby, což nebyl ani tak kurátorský záměr jako spíš odraz organizačních limitů. Početně dominovaly obrazy, těsně následované kresbou a grafikou. Nejrozsáhlejším souborem obeslal výstavu Alfred Justitz. V rámci Die Pilger byly prezentovány mj. silné rané práce Maxima Kopfa, Josefa Pietsche a předčasně zesnulého Theodora Sternhella. Dále byli zastoupeni někteří renomovaní umělci starší generace, mj. Wenzel Hablik, Emil Orlik, Wenzel Franz Jäger, Heinrich Hönich a samozřejmě také Karl Krattner. Spolu s nimi se představili progresivnější mladší autoři ze severu Čech – Rudolf Karasek a Artur Ressel, nebo v Praze činný Fritz Kausek. Vedle nich ale výstava nabídla také průměrnou a konzervativní produkci regionálních jmen.

V době přípravy výstavy Sudetendeutsche Künstler, v zimě 1920 a v předjaří roku 1921, se nová německy hovořící spolková scéna v Československu teprve konstituovala a mnozí její budoucí výrazní aktéři byli ještě studenty na Akademii. Řada zavedených autorů střední a starší generace, kteří do roku 1918 alternovali mezi českými zeměmi a svými působišti ve Vídni, Mnichově, Drážďanech, Berlíně či jinde, zvolila po převratu v roce 1918 z ekonomických a kariérních důvodů zahraniční působiště. Kvůli špatné poválečné hospodářské i dopravní situaci nebyli schopní či ochotní výstavu v Brně obeslat. Dopravní možnosti citelně limitovaly i většinu sochařů působících v ČSR.

Česky tištěná média výstavu zdá se prakticky ignorovala. Obsáhlejší recenzi přinesly brněnský deník Tagesbote a Prager Tagblatt. Recenzenti ozřejmovali okolnosti konání výstavy v Brně, nabídli seznam jmen, děl a jejich stručné charakteristiky. Zamýšleli se nad situací tvorby německy hovořící scény v ČSR a možnostmi jejího odbytu. Fritz Lehman v Prager Tagblatt vyzdvihoval práce Augusta Brömseho a členů Die Pilger, stejně tak chválil novou tvorbu Hugo Steinera. U jiných autorů naopak kritizoval prezentaci jen starších, již dříve vystavených děl. Pozitivně se vyjadřoval rovněž k architektonické složce (Arthur Payr, Rudolf Bitzan). Z Lehmannovy recenze vyplývá, že pracím Arthura Payra byla věnována celá jedna místnost a architektonickým návrhům Rudolfa Bitzana jedna stěna. Ukázky tvorby architektů tedy tvořily nezanedbatelnou část výstavy. Jak přesně však výstava vypadala a podílel-li se na podobě její instalace některý z architektů se nepodařilo zatím zjistit. Pravděpodobně byla realizována spíše konvenčně, obdobně jako další skupinové výstavy dvacátých let v prostorách brněnského Künstlerhausu, na jejichž provedení spolupracovali funkcionáři, kurátoři a instalační pracovníci spolku Mährischer Kunstverein.

Z dnešního pohledu je zřejmé, že výstava představovala první pokus o celostátní výstup produkce německy hovořící scény po první světové válce. Její podobu zásadně omezovaly ekonomické faktory, což se podepsalo na jisté nevyváženosti. Jakkoli byla v Brně k vidění některá z dnešního pohledu klíčová, modernisticky laděná díla prvních poválečných let, výstava jako celek svou koncepcí odpovídala spíše spolkovým prezentacím předválečné éry. Rozsahem a průřezovým charakterem se i tak jednalo o výstavu na svou dobu výjimečnou. Další podobně koncipované celostátní podniky německočeského umění následovaly až s odstupem, koncem dvacátých let 20. století.

Ivo Habán

Literatura

Anna Habánová, Metznerbund. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund 1920–1945, Liberec 2016, s. 210–212

Ivo Habán, Brněnský dům umělců jako výstavní centrum německy hovořících umělců z Moravy, Slezska a Čech, in: Lubomír Slavíček, Janá Vránová (edd.), 100 let Domu umění města Brna (kat. výst.), Brno 2010, s. 71–96

Archivní zdroje

Archiv NG, fond Moderní galerie (nákupy děl)