Databáze uměleckých výstav v českých zemích 1820 – 1950

Výroční výstava Krasoumné jednoty byla otevřena návštěvníkům o velikonoční neděli v dubnu 1879 v prostorách již známého paláce Žofín. V tomto roce se na pražském salonu představila celá řada žen umělkyň, zejména zde debutovala mladá Helena Emingerová, která se posléze stala vyhledávanou malířkou. 

Nejvíce pozornosti umělecké kritiky upoutala historická malba. Zejména pak monumentální obraz Václava Brožíka s názvem Poselství Ladislava Pohrobka, krále českého i uherského, ku dvoru Karla VII. krále francouzského 1457.  Za obraz Poselství obdržel Václav Brožík již o rok dříve vyznamenání na pařížském salonu, a tak se mohlo pražské publikum přesvědčit o jeho velkoleposti návštěvou výroční výstavy. Václav Brožík se tak svému národu představil již jako vyspělý umělec s rozhodným a nevšedním talentem. Renata Tyršová pak v jeho práci kromě precizního malířského zpracování vyzdvihla především to, že zůstal věrným vlastencem, když se pro svůj nový debut po pařížském studiu rozhodl zprostředkovat námět, ve kterém propojil české a francouzské dějiny [Tyršová 1879]. Ještě tentýž rok jej Václav Brožík představil i na mezinárodní výstavě v Mnichově, kde vystavoval poprvé. V roce 1882 byl pak obraz zvolen jako motiv pro členskou prémii Krasoumné jednoty. Historickou malbou se představil v tomto ročníku i Jan (Hanuš) Knöchl. Na břehu mořském představuje mladíka klečícího na skalnatém úpatí pobřeží s hlavou složenou v klíně ženy, která sedí na vyvýšeném kameni. Tou dobou Knöchel pobýval v Mnichově, a je tak v tomto díle patrný i silný vliv Gabriela Maxe [Weitenweber 1879a].

Z historického žánru pak byl dodatečně ještě přijat obraz Karla Javůrka s názvem Smrt Jindřicha vévody z Rohanů. Ten vznikl jako zakázková malba pro Kamila z Rohanu, u kterého Karel Javůrek pracoval na restaurování maleb z rodinné sbírky společně se svým profesorem Christianem Rubenem [Weitenweber 1879b].

Ve výstavě bylo samozřejmě kromě monumentální historické malby zahrnuto i krajinářství a žánrové obrazy. Dva takové žánry zaslal například i původem ruský malíř žijící v Itálii Fedor Bronnikov, a to konkrétně Dívky z vesnice Nemi blíže Říma a Křesťanské cvičení. Oba dva prý bezpochyby patřily k vrcholnému umění žánru. Také dva jeho ruští kolegové Ivan Konstantinovič Ajvazovskij se svými marínami a Fedor Petrovič Čumakov s podobiznami žen [Weitenweber 1879b]. Zastoupeny pak byly i skoro dvě desítky prací dalších slovanských umělců, kteří zaslali svá díla zejména z ruského impéria.

Mezi krajináři vynikl zejména Michael Haubtmann, který vystavil hned tři své obrazy – U zálivu Bajského, Pobřeží u Chiavari a v neposlední řadě Na ostrovu Capri, které údajně patřilo k nejzdařilejším z nich [Weitenweber 1879a]. Umělecká kritika se věnovala také ženám malířkám, které se představily skrze krajinomalbu. Podle Weitenwebera některé z nich dokonce „beze vší pochybnosti vedle každého malíře pohlaví mužského nejen velmi dobře obstáti mohou, nýbrž nad mnohé i skutečně vynikají“ [Weitenweber 1879a]. Není žádným překvapením, že ony umělkyně jsou právě Fanny Assenbaumová, Tina Blau nebo Charlotte Weyrother-Piepenhagenová. Marie Kirschnerová, která byla pravidelnou účastnicí výročních výstav, je pak označována za „geniální“ umělkyni madanou v různých malířských disciplínách od zátiší, přes zvířecí motivy až ke krajinářství [Weitenweber 1879a]. Rozsáhlejší pojednání o prezentované tvorbě žen pak přinesla ve svém referátu pro Ženské listy Renata Tyršová [Tyršová 1879].

Jedná se také o ročník výstavy, kde debutovala na pražské výtvarné scéně zmíněná mladá malířka a grafička Helena Emingerová, která byla později vyhledávanou portrétistkou šlechtických i měšťanských rodin. Umělecká kritika její předloženou práci hodnotila kladně a zařadila ji mezi nadějné umělce nově nastupující generace. Toto ocenění si vysloužila hned po dokončení studia na Uměleckoprůmyslové škole pod vedením Emila Reyniera a po soukromém školení v ateliéru Karla Javůrka (který se taktéž této výstavy účastnil), tedy ještě předtím, než prošla jakýmkoliv zahraničním školením.

Sochařskou tvorbu českých umělců pak jako jediný zastupoval Josef Mauder s bustou malíře Roubalíka, portrétním medailonem a jednou skicou Eloah podle stejnojmenné básně Jaroslava Vrchlického [Weitenweber 1879b].

Výstava bohužel nebyla tak hojně obeslána jako v předchozích letech, a to pravděpodobně z toho důvodu, že přední světoví i tuzemští umělci se tou dobou připravovali na Salon v Paříži nebo mezinárodní výstavu v Mnichově [Weitenweber 1879a]. Také ekonomická situace sedmdesátých let 19. století, zapříčiněna zejména hospodářskou krizí v důsledku krachu na vídeňské burze v roce 1873, ovlivnila i trh s uměním a výstavní činnost po dobu několika let. Do roku 1885 je tak zaznamenán pokles prodejů vystavených obrazů na výročních výstavách o více než třetinu. Kromě toho docházelo v tomto období i k tzv. generační obměně umělců, kdy nově nastupující mladí umělci ještě nebyli natolik připravení převzít vůdčí roli, a tak bylo české umění konfrontováno především se zahraničními účastníky, kteří domácí autory často zastiňovali [Filip – Musil 2021].

Kamila Červinková

Citovaná literatura

Filip – Musil 2021: Aleš Filip – Roman Musil, Epocha salonů. České salonní umění a mezinárodní výstavní scéna 1870–1914, Plzeň 2021, s. 220–224.

Tyršová 1879: Renata Tyršová, Z výstavy Žofínské, Ženské listy VII, 1879, č. 6, 1. 6., s. 85–91

Weitenweber 1879a: Vil. [Vilém] Weitenweber, Umělecká výstava I., Světozor XIII, 1879, č. 17, 24. 4., s. 198–199

Weitenweber 1879b: Vil. [Vilém] Weitenweber, Umělecká výstava II., Světozor XIII, 1879, č. 18, 2. 5., s. 210–211

Výtvarné umění, Světozor XIII, 1879, č. 20, 15. 5., s. 239

Pražská kronika, Čech XI, 1879, č. 85, 12. 4., s. 3

Pražská kronika, Čech XI, 1879, č. 87, 16. 4., s. 3

Pražská kronika, Čech XI, 1879, č. 115, 21. 5., s. 2

Zprávy pražského venkova, Posel z Prahy XI, 1879, č. 89, 15. 4., s. 1